Ve skutečnosti se jedná o přežití za každou cenu. Přežít teď, bez ohledu na cenu a trendy v představitelné budoucnosti. Lednové události potvrzují, že každá země má vlastní ideu, která vysvětluje smysl její existence, ospravedlňuje moc elity, její činy a skutky. Neplatí to jenom pro každou postsovětskou republiku, ale i pro ČR. Aby však stát přežil, musí být suverénní. Pojem suverenita v tradičním smyslu označuje mj. schopnost elity jednat tak, aby jí nadřazené státy nevnucovaly svá pravidla konání, schopnost vojensky se ubránit a určovat trendy. Vnucená pravidla vždy vedou k narušení státnosti, rozpadu státu a jeho smrti. To je v rozporu s pudem sebezáchovy. Tento fakt a další ignorují české i kazašské politické elity. Chtějí vládnout a vlastnit všechno sami. A pokud je nutné něco dělit, pak to chtějí sami kontrolovat. Věří, že omezená suverenita je lepší, než žádná. Nevěří, že tradiční suverenita se blíží ke konci a bude nahrazena technologickou.

Kazašská vládnoucí třída ví, že zdědila zemi se zásobami přírodních zdrojů. Ty nutně potřebují západní země s rozvinutou ekonomikou, vojenskými a logistickými možnostmi. Prorazit se na západní trhy, ale Kazachstán sám nemůže. Proč? 1) Na rozvoj zdrojů nemá vlastní finance. 2) Pro jejich těžbu nemá k dispozici kvalifikovanou pracovní sílu. 3) Neexistuje dostatek zařízení a odpovídajících technologií. 4) Kazašská armáda není schopna bohatství státu ochránit z mnoha důvodů, o kterých dnes nebudu psát. 5) Historie před a post sovětského Kazachstánu indikuje, že nikdy neexistovala jednota kazašské vládnoucí třídy, žádný způsob, jak této jednoty dosáhnout bez použití síly, a nikdy a nikde ve světě neexistoval politický systém, kde by se moc a společnost vzájemně nepodezíraly ze zrady a mohly se dohodnout na kompromisu.

Na druhé straně, Kazachstán představuje území bez přirozených geografických překážek, které by bránily invazi vnějších sil. Existující nechráněná hranice dovoluje sousedním státům kdykoliv po patřičné přípravě a ve vhodné chvíli otřást jeho suverenitou. Ke dni rozpadu SSSR poměr mezi Kazachy a Slovany byl vyvážený, přičemž odborné kompetence, vzdělání a dovednosti Slovanů byly a jsou i dnes mnohem větší, než u domorodců. To není míněno jako urážka. Ex-prezident Nazarbajev (doufám, že ještě žije a uslyšíme ho v přímém přenosu po ukončení výjimečného stavu) vše popsané a nepopsané dobře ví. Proto rozdával dárky a pozornosti, aby věčné kolíbání od eurasianismu k turkismu, od Pekingu ke Kremlu, od Kremlu k Washingtonu, od Washingtonu k Londýnu nevedlo k rozpadu státu, jehož je architektem.