Od vypuknutí vlny arabských revolucí uplynuly právě čtyři roky – v polovině prosince roku 2010 se upálil mladý Tunisan a tím vyvolal Jasmínovou revoluci. Právě tuniská verze arabského jara je považována za nejúspěšnější ze všech ostatních případů.

Nedělní prezidentské volby mohou toto dobré jméno poškodit. Miliony Tunisanů měly možnost zvolit v druhém kole svého prezidenta. Vybírali si mezi dosavadní hlavou státu a bývalým exulantem a ochráncem lidských práv Munsifem Marzúkím a jeho vyzyvatelem, nyní již osmaosmdesátiletým Kaídem Sibsím, který byl držitelem vysokých funkcí již za Starého režimu.

Vítězem se nakonec stal Sibsí. Řada evropských médií opakuje výtky, které mají proti Sibsímu jeho tuniští odpůrci. Ti zdůrazňují, že zatímco Marzúkí má za sebou léta odvážného boje proti zneužívání moci v dobách autoritářské vlády prezidenta Ben Alího, Sibsí je spíše starou strukturou.

Sibsí byl skutečně v 80. letech, v době Ben Alího, několik let ministrem zahraničí a na přelomu desetiletí také předsedou parlamentu. Proto Sibsího odpůrci mluví o jeho vítězství jako o triumfu minulého režimu.

Skutečnost je však složitější. Porážka Marzúkího sice působí dojmem, jako kdyby u nás v polovině 90. let Václav Havel prohrál přímé volby s Ladislavem Adamcem. Tunisko však v druhém kole prezidentských voleb řešilo ještě jinou otázku než jen boj starého a nového režimu.

Sibsí dokázal sám sebe voličům prodat především jako politika, který dokáže zabránit nástupu islamistů k moci. Marzúkí sice není žádný islamistický agent, ale právě během jeho dosavadního prezidentování se odehrála zatím největší krize nové tuniské demokracie, kdy vládu řídila umírněně islamistická Strana obnovy.

Podle některých názorů tato strana potajmu spolupracovala s mnohem radikálnějšími islamisty, kteří, mimo jiné, vloni zabili dva sekulární politiky a za poslední léta usmrtili desítky policistů a vojáků. Marzúkího údajná slabost ho tedy pravděpodobně stála hlasy mnoha Tunisanů, kteří raději hlasovali pro příslušníka starých struktur, jen aby oslabili islamisty.

Pro pragmatika Sibsího tak paradoxně hlasovaly střední městské vrstvy, zatímco intelektuál Marzúkí, kterého navíc islamisté podporovali už jen tím, že nepostavili vlastního kandidáta, měl největší podporu v chudších oblastech vnitřního Tuniska, v místech, kde se zrodila Jasmínová demokracie.

Sám Síbsí tvrdí, že se pod ním žádný návrat k autokracii neodehraje, ostatně téměř devadesátiletý politik nemůže nastolit režim, který by trval dalších dvacet let. Nová tuniská ústava navíc značně omezuje pravomoci prezidenta právě z obav před opakováním dějin.

Na druhou stranu Sibsí se opírá o stranu Nidáa Túnis, která mu může pomoci konsolidovat moc. Právě tato strana nyní ovládá parlament poté, co v říjnu porazila islamisty, kteří v minulých letech ztratili řadu příznivců.

Tunisko prochází vážnou zkouškou, ale jeho cesta k demokracii tím narušena být nemusí. Zatím tuto zemi nepotkal ani nezvládnutý chaos, ani ovládnutí země islamisty, natož převrat starých struktur – jak jsme to v různých kombinacích viděli v dalších zemích, kterými prošlo Arabské jaro.

Bylo by naopak zvláštní, kdyby se tuniská cesta nemusela utkat s problémy, jako jsou ty, které Tunisané právě řeší, jako jsou nepokoje nebo návrat lidí, kteří se dokázali dostat do funkcí v každém režimu.

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.