Od soboty do pondělí se na třech poměrně vzdálených místech Francie odehrály tři útoky, při nichž pachatel volal Aláhu Akbar, Bůh je veliký! Nejdříve v sobotu na předměstí Tours, kde jeden muž pobodal tři policisty a pak byl sám zastřelen. V neděli večer jiný muž najel v Dijonu na chodce a 13 jich zranil. V pondělí pak další automobilista zranil 11 lidí na vánočním tržišti v Nantes.

Francouzská vláda nyní musí kličkovat mezi uklidňováním znepokojené veřejnosti a zároveň dostatečným varováním a podnikáním adekvátních opatření. Do francouzských měst tak například byly rozmístěny stovky vojáků, i když ani oni nemohou zabránit útokům, při nichž řidič automobilu náhle najede do chodců.

Francouzské úřady se také snaží zdůraznit, že tři pachatelé nebyli nijak spojeni a nejméně jeden, spíše dva z nich jsou lidé s mentálními problémy. Nešlo prý tedy o útoky „teroristické“.

To, co mají všechny tři případy společného, je jejich záměrný odkaz na islamismus a na situaci jak ve Francii, tak i v cizině viděné prizmatem konfliktu islámu s neislámským světem – útočník z Dijonu například uvedl, že akce byla pomstou za palestinské, případně čečenské děti. Původně přitom chtěl útočit na francouzské policisty, ale když žádné nenašel, najel do nahodilých spoluobčanů.

Je nepochybně pravda, že všechny útoky tohoto druhu nelze tak snadno převést na společného jmenovatele, například „islám“. Také v Austrálii před několika dny zadržoval íránský přistěhovalec návštěvníky kavárny s odkazem na islámskou svatou válku, ale jednalo se při tom pravděpodobně o psychicky narušeného muže, pro kterého se islám stal pouhým prostředkem.

A i v případech, kdy jednají lidé duševně zdraví, lze rozlišit různé vrstvy jejich motivace, od osobních problémů přes problémy s integrací kulturně odlišných etnik až po skutečné islamisty – nejdříve vyslance teroristických organizací, nyní i „osamělé vlky“.

Na druhou stranu je zde také obava, že čím dál více lidí uposlechne výzvu Islámského státu, Al-Káidy a dalších organizací a bude podnikat individuální útoky ve svých mateřských zemích. Proti tomu se budou západní společnosti nějak bránit.

A to hned ve dvojím smyslu. Na jedné straně z čistě bezpečnostního a bezprostředního hlediska, přičemž individuální útočníci jsou sice méně nebezpeční než ti organizovaní, ale také hůře identifikovatelní.

Západní společnost se však bude muset vypořádat i s dalšími, obecnějšími otázkami, které se týkají soužití s přistěhovaleckými komunitami, zejména muslimskými. Západní veřejnost bude muset nově přezkoumat své postoje a své hodnoty.

Nesmí dopustit, aby byly obviňovány celé skupiny kvůli činům jednotlivců. Zároveň ale bude muset najít tenkou linii, za kterou už strach ze stigmatizace celých skupin narušuje společenskou debatu o skutečných nebezpečích, mezi které sklon určité části evropských muslimů páchat násilí na spoluobčanech patří.

Tato debata je zatím zatížena řadou společenských tabu, které mají chránit nejen menšiny před pronásledováním, ale i většiny před upadnutím do radikalismu a xenofobie.

Postoj k nebezpečím, která narůstají, nemůže být založen na automatickém odmítání debaty o citlivých otázkách, tak jako dosud, ale na uvědomění si hodnot vlastní společnosti, od významu tolerance až po kulturní a historické kořeny, z nichž tato nesamozřejmá společenská ctnost vyrůstá.

Zkušenost posledních let totiž ukazuje, že neřešených problémů se pak ujímají skuteční radikálové. Tak v řadě dosud vzorově tolerantních společností zaznamenali úspěch krajně pravicové strany, které využily skutečnosti, že hlavní proud politiky existenci určitých problémů odmítal vidět a vyhýbal se jim.

V Německu se nyní vede debata o rychlém nárůstu obliby hnutí Pegida, které protestuje proti údajné islamizaci německé společnosti. Na demonstrace Pegidy chodí čím dál více lidí, například v Drážďanech se v pondělí sešlo více než 17 tisíc lidí. Zároveň se v německých městech konají srovnatelně velké protidemonstrace, které volají po větší toleranci a Pegidu obviňují z latentního rasismu.

Paradoxní je, že uvědomělý občan by mohl - nebo měl - jít na obě akce. Vyjadřování obav z přílivu cizinců nebo ztráty pocitu domova ve vlastní zemi totiž není automaticky projevem netolerance nebo nenávisti, ale způsobem, jak včas poukázat na nějaký společenský neduh. Stejně tak je správné dát najevo, že rasismus je nepřijatelný a uprchlíci i jiní cizinci se mají v Evropě cítit vítáni.

To vše předpokládá, že se debata povede jak civilizovaně, tak i otevřeně, čímž evropské společnosti i veřejné instituce v určitém ohledu opravdu dospějí. 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.