V našem nedávném příspěvku jsme se zabývali nárůstem zadluženosti soukromého a veřejného sektoru v průběhu koronavirové pandemie. Je nepochybné, že v řadě zemí dosahuje zadluženost historicky výjimečných rozměrů. Ke snižování zadluženosti vlád v minulosti docházelo zejména díky zrychlenému růstu ekonomiky zpravidla spojenému s technickým pokrokem. Nebo prostřednictvím politik, které jsou označovány dosti nehezkým termínem „finanční represe“. Jednoznačně ustálená definice finanční represe neexistuje. V souhrnu se za ni označují nástroje (regulace, opatření, politiky), jejichž cílem je zajistit veřejným či soukromým dlužníkům přístup k velmi levnému financování dluhů, aby svou zadluženost mohli postupně snížit na udržitelnou úroveň bez přímého selhání. Za levné financování jsou považovány úrokové sazby výrazně nižší, než by implikovaly volné tržní podmínky, případě záporné reálné úrokové sazby.

Samotný termín začal být používán v 70. letech pro popis hospodářských politik v některých rozvojových ekonomikách. Politiky tohoto typu však byly uplatňovány již dříve ve vyspělých zemích, zpravidla po hospodářských krizích a válečných událostech – konkrétně Velké depresi 30. let a po 2. světové válce. Až do tohoto století se o finanční represi hovořilo v souvislosti se zadlužeností veřejného sektoru. Po globální finanční krizi začala být v některých zemích zmiňována i ve vztahu k zadluženosti soukromých subjektů.

Za „tradiční“ nástroje finanční represe lze označit regulaci finančních institucí (motivující finanční instituce držet v bilancích značné objemy státních dluhopisů či půjček veřejnému sektoru), stlačování úrokových sazeb z bezpečných aktiv (stropy na úrokové sazby, nástroji měnové politiky nebo politickými tlaky) nebo kontroly přeshraničního toku kapitálu. Podmínky pro ni v posledních letech vytváří i měnové politiky klíčových centrálních bank. Z jejich komunikace i konkrétních rozhodnutí se dá usuzovat, že budou po delší dobu preferovat výjimečně nízké úrokové sazby, i když inflace výjimečně nízká nebude. Motivem k tomuto přístupu je snaha o podporu obecné hospodářské politiky ve světle přetrvávajících rizik a nejistot, ale také obavy z dopadů růstu tržních úrokových sazeb v prostředí vysoké zadluženosti vlád i soukromého sektoru.

Téma finanční represe si získalo pozornost po globální finanční krizi díky sérií prací Carmen Reinhartové a jejích kolegů. Ty vychází z vývoje ve vyspělých zemí od 40. do 70. let minulého století, kdy bylo zapotřebí snížit válkou vytvořenou zadluženost a zároveň podporovat určité typy investic. Carmen Reinhartová v článku z roku 2012 finanční represi v této etapě označuje za mírnou formu restrukturalizace nadměrné zadluženosti veřejného či soukromého sektoru uplatňováním „neprůhledné daně“ z držby úročených finančních aktiv, která přesouvá zdroje od střadatelů k dlužníkům. Brettonwoodský měnový systém a přísná regulace finančního sektoru v té době vytvářely pro tento typ finanční represe příznivé podmínky. Typickým příkladem byla „Regulation Q“, v jejímž rámci americký Fed v různých formách reguloval sazby z retailových vkladů u bank od poloviny 30. let až do počátku 80. let. Tato regulace byla zavedena ve snaze o levné financování „lokálních komunit“, později měla přispět k poválečné obnově a od 60. let pak také k udržení brettonwoodského měnového systému.