Děkuji organizátorům konference za pozvání na půdu, kde jsem ke konci roku 1990 zahájil svou akademickou kariéru, která se pro mě pak po deseti letech stala vstupenkou do vedení centrální banky. Znalosti získané z diskuzí zde na fakultě, konkrétně na katedře ekonomie, byly pro mě vždy základním kamenem pro rozhodování o nastavení měnové politiky. Zástupci centrálních bank dnes zpravidla na konferencích vystupují s prezentacemi, v nichž promítají grafy sloužící k vysvětlení, co se v ekonomice děje a co nás v brzké době čeká. Pro tuto konferenci jsem ale poprvé ve svém profesním životě centrálního bankéře zvolil formu čisté přednášky. Tato forma mně snad lépe umožní předat vám můj dlouhodobější pohled na vztah mezi akademickou monetární makroekonomií a prováděním měnové politiky. Tento záměr se budu snažit podpořit i tím, že nebudu citovat literaturu – ani vlastní, ani mých oblíbených ekonomů, a ani těch, o jejichž významu mám pochybnosti.

Velké uklidnění (Great Moderation) a následná globální finanční krize

Na fakultu jsem nastoupil v době, kdy se oficiální mantrou v centrálních bankách vyspělých zemí stala nová keynesiánské makroekonomie (NKM) a její přístupy označované neskromně za „vědu měnové politiky“, které se pak promítly do měnové strategie označované za cílování inflace (nebo cílování prognózy inflace). Byla to doba charakteristická optimistickými očekáváními ohledně dlouhodobého ekonomického vývoje. Makroekonomové hovořili o „velkém uklidnění“ (Great Moderation) a předpokládali, že nás čekají dekády nízké a stabilní inflace při svižném ekonomickém růstu bez výrazných cyklických výkyvů. S výhodou zpětného pohledu lze říci, že tato očekávání se příliš nenaplnila. A že nízká inflace, která se v 90. letech celosvětově prosadila, byla z velké části produktem globalizace, a nikoliv chytré měnové politiky.

Na počátku 90. let se jako hlavní cíl centrálních bank začala prosazovat cenová stabilita. Nicméně v Ostravě, což ale v té době platilo i pro další české vysoké školy, jsme v té době vyznávali tradičnější přístup a za hlavní cíl měnové politiky jsme považovali měnovou stabilitu, resp. stabilitu měny. Pod tím jsme zpravidla rozuměli komplexnější stav, kdy inflace je nízká a stabilní, bankovní sektor je zdravý a není zdrojem nadměrného růstu peněžní zásoby, měna je rozumně silná a nevytvářejí se vnější nerovnováhy. Světoví makroekonomové však zatoužili po jednodušším pojetí cíle, který by se dal vyjádřit exaktně, tj. numericky, nejlépe jedním číslem. A z toho se zrodila cenová stabilita definovaná jako nízká jednociferná inflace zpravidla odvozená od indexu spotřebitelských cen (CPI inflace).