Mnichov dodnes rezonuje. U nás se obvykle vzpomíná na to, zda jsme se měli Německu bránit. Situace na Ukrajině ale vrací do naší diskuse Mnichov mnohem více jako příběh tragédie tzv. appeasementu ústícího ve zradu spojence.  Tamní válka přízrak Mnichova vyvolává nejednou podobností dilematu zemí, které Ukrajině pomáhají, a které na tehdejší konferenci soudily ČSR. Mezi ty dnes vlastně patříme. Nejspíše proto se právě u nás Mnichov stal doslova politickým zaklínadlem. Moudřejší by ale bylo Mnichovem tolik nemanipulovat (nedezinformovat?).

Loajalita oběti

Mnichov přitom určitě není zdaleka jediným dějinným poučením a podmíněním, z něhož Češi ve vztahu k Ukrajině čerpají. S Ukrajinou přirozeně soucítíme jako menší národ, který často ztrácel samostatnost a o němž rozhodovali jiní. A ačkoli až příliš často zapomínáme na to, jak moc jsme sami, rádi a dobrovolně udělali pro to, abychom se do sovětského područí dostali, máme s Rusy, Ukrajinci a dalšími národy někdejšího SSSR zkrátka svou velmi neblahou zkušenost. Mnichov je ale magický, manipulace a nálepkování právě s tímhle vnitřně složitým pojmem protivníky paralyzuje. V sovětském arzenálu našich historických karambolů nic takového nenajdeme, a dnes už to jiné určitě nebude. 

Tehdy hypotéza

Základní obecný rozdíl mezi pozicí dnešního Západu vůči Ukrajině a někdejších západních demokratických mocností vůči ČSR, tísněné požadavky Německa na odstoupení Sudet, je ten, že na Ukrajině už se rok bojuje, zatímco v roce 1938 ještě panoval klid zbraní, a demokraciím šlo o to tento stav zachovat. Máme tedy určitou výhodu v tom, že to, co bylo pro politiky a vojáky v roce 1938 modelem vývoje, dnes můžeme sledovat přímo, byť je to tragické a šílené. Máme například lepší možnost se přiklonit k tezi, zda Rusku jde o okupaci celé Evropy a světovládu, nebo má spíše upravitelné dílčí teritoriální cíle a bude brát, co mu projde. Jinými slovy, lépe uvážit, zda po Ukrajině jsme hned na řadě my a zda tomu válečná „forma“ a prostředky Rusů odpovídají.

Druhý velký obecný rozdíl je v tom, že dnešní pojem Západ a jeho mnichovský protějšek je něco podstatně odlišného. Pokud by Británie a Francie v září 1938 ČSR podržely, byly by v podstatě jedinými reálnějšími aktéry bojových operací nebo dodavateli zbraní, role SSSR, který byl v té době s ČSR kromě Francie rovněž přímo svázán spojenectvím, je dodnes obestřena hlubokými pochybnostmi. Tehdy pasívní USA jsou dnes v pomoci Ukrajině zdaleka nejvýznamnější mocností. Mnichov tedy řešil – bez ohledu na nás - tradiční evropský „koncert velmocí“, zatímco dnešní míra loajality Ukrajinou je o poznání vyšší, dokonce globálnější. Hitler se Francie nebál, poměr NATO -Putin je jiný.

Zrada a Compiégne

Mnichov se zastánci co největší pomoci Ukrajině demagogicky skloňuje i přesto, že si v zásadě užívají jeho největší odlišnosti od dnešní pozice západních přátel Ukrajiny. Ukrajina nemá žádnou spojeneckou smlouvu, kterou by proti Rusku mohla využít. Zachování tohoto stavu je ruským válečným cílem. ČSR měla naproti tomu po celé meziválečné období základní smluvní spojenecký svazek s Francií a od roku 1935 také se SSSR. Jakýkoli náš postoj k Ukrajině nemůže tedy být roven zradě ve formálním vojenském a politickém smyslu, zatímco v případě Francie o zradu šlo, byť nikoli v době po eventuálním zahájení války proti Německu z naší strany. SSSR jako neúčastník Mnichovské dohody, a dokonce ani Versaillské mírové konference, zůstal z obliga.

Další konkrétní rozdíly mezi koncem 30. let ve střední Evropě a dnešním děním v Rusku a na Ukrajině mají spíše neformální povahu, ale nejsou méně podstatné než sugestivní faktor „zrady“. Putinovské Rusko není demokratickým státem (tím méně po zahájení války na Ukrajině). Ale na rozdíl od hitlerovského Německa (a SSSR) se nejedná o diktaturu s konkrétní kodifikovanou nenávistnou ideologií závaznou pro nutnost teritoriálně neomezených výbojů. Ruský nacionalismus deklaruje právně i morálně nelegitimní územní požadavky, avšak v zásadě v teritoriích, která s ním byla historicky státoprávně dlouhodobě propojena. Neobrací se třídně nebo rasově proti určité skupině osob. Putin nostalgicky vzpomíná na rozsah SSSR, ale že by byl posedlý pomstou, a chtěl nějakého protivníka ponížit ve vlaku v Compiégne?

Daladier mužnější

Konečně, nabízí se zamyšlení nad tím, co a jak by se dělo, nebo mohlo stát jinak v roce 1938, kdyby západní lídři jednali řekněme mužněji. Hitler by možná útok na nás (půl roku po Anschlussu Rakouska?) o chvíli odložil, zvláště kdybychom Mnichov nepřijali my sami. Možná ne. Pokud ne, a Německu bychom se jako dnešní Ukrajinci Rusku postavili, jak by nám Francouzi a s nimi smluvně svázaní Britové asi pomohli? Bombardovali by Němce? Brali by uprchlíky? Přiletěly by Stalinovy bombardéry? Vtrhli by kvůli nám spojenci do Německa a srazili ho na kolena, jak se dnes říká „z principu?“, jako to dnes mnozí chtějí udělat s Ruskem?

Udělali něco takového západní spojenci v září 1939, když si vzal Hitler Polsko a mohli využít získaný rok na zbrojení? A ještě dále: byla naše spojenecká smlouva s Francií kdy vážně míněna i jako obrana ČSR? I kdyby v roce 1938 vypukla evropská válka o Sudety, vedl by ji někdo do úplného zničení protivníka, pokud by na stole nebyla spíše válka světová? Stáli jsme my někomu za nekompromis? Neidealizuje tu někdo opak mnichovanství? Nevyrábí podivný mýtus šťastných zítřků?