Co byl listopad?
Pád železné opony byl bez pochyby mimořádnou událostí, v jistém smyslu teprve jím pro nás ve střední Evropě skončila horká fáze soupeření nacismu a komunismu. V prvé řadě se jednalo o u nás vcelku nečekané znovunabytí svobody, občanské a lidské důstojnosti. Sametová revoluce neměla jakýkoli „progresívní“ náboj, jako třeba revoluce Francouzská a jí podobné. Jejím cílem, jak moc dobře víme, bylo na prvním místě odstranění komunistického útlaku a emancipace vůči SSSR, ale nový systém? Mluvilo se o demokracii, to bylo v zásadě vše.
Kromě toho, někdy to vypadá, jakoby „mít listopad“ bylo nějak univerzální. Mají něco emocionálně srovnatelného jiné národy, dokonce o ty, kterých se pád železné opony týkal stejně jako nás? Hovoří se v Polsku a v Maďarsku, na Slovenku, se stejnou urputností o mýtech spojených s pády jejich komunistických režimů? Probrali jsme se vůbec kdy z relativity prožitku, jakkoli opravdu byl krásný? Je pro nás dobře se jím tak moc svazovat? Ověřují všichni odpovědní, zda existuje mezi jejich dnešním politickým programem a chováním a nábojem Sametové revoluce vnitřní souvislost?
Čemu by se netleskalo
Jakou relevanci má spojení pádu železné opony a naší Sametové revoluce se stále silnějším národním konzervatismem, a naopak se stále ještě v Evropě dominantním progresívním liberalismem? Uměl si na začátku 90. let kdokoli z nás představit, jak akutní problém bude jednoho dne představovat nelegální migrace? Kterou listopadovou moudrost na tuto hrozbu vztáhneme?
Tu, že patříme do Evropy? Nemysleli jsme tím případně hlavně sebe, a spíše v tom smyslu, že nemáme zájem o sovětský blok a o stigma východu? Měl kdy a má dnes listopad ve své moudrosti stoupencům neexistence hranic a posvátné ochrany běženců co nabídnout?
Uměl si ve stejné době kdokoli z nás představit jednak samotný vznik, a už vůbec ne budoucí nemarginálnost světonázoru, který popírá rozdíl mezi pohlavími? Tleskal by kdokoli na Václavském náměstí něčemu takovému, když jsme vraceli respekt a úctu menšinám? Víme, že listopad nechtěl nikomu a ničemu bránit, návod na spásu před genderismem nám proto dát nemůže. Byl ale určitě „geneticky“ zakódován ve prospěch tzv. manželství pro všechny? Nevypískali bychom proroky něčeho takového jako soudruha Štěpána? Ne ale proto, že by se o takovém tématu nemohlo dnes mluvit a demokraticky rozhodnout, ale proto, že na listopad by takové téma bylo zcela nepatřičné svou revoluční záludností. Listopad byl vážný a důstojný.
Jaké ovace by asi sklidila na vymrzlých náměstích listopadového Československa spekulace o výhradní lidské vině za oteplování planety? Kdyby byl řečník hodně charismatický, asi by se ozval krátký milosrdný potlesk, pravda, životní prostředí byl v té době problém. A zákaz spalovacích motorů? Nevycítili by všichni ti zmrzlí lidé s termoskami a srdcem na dlani, že to už k revoluci, která spojovala, byla jasná a kladná, povolovací a svobodu dávající, nepatří? Padl během listopadu nápad na zákaz – s výjimkou KSČ – čehokoli? Mají dnešní zelení přikazovači v listopadu jakoukoli oporu? Nestydí se na Národní třídu vůbec přijít?
V NATO s Batmanem
Jakým dědicem listopadu je Petr Pavel? Dokázal by byť jediný účastník listopadových událostí (vč. Pavla) pochopit možnost, že prezidentem, který jednoho dne na Národní třídu přijde zažehnout svíčku za VB napadené studenty, bude někdo režimu tak oddaný, že by do nich pendrekem asi taky mlátil? A pravděpodobně i něco mnohem horšího? A že v komunismem sužované zemi existuje zcela zvláštní forma potenciálního disentu „neinformovaní“? A že si tento muž jako hlava státu pro citáty pronášené na Pražském hradě nevybere Masaryka, ale Batmana, o kterém v roce 1989 věděl něco u nás asi málokdo a že mu budou tleskat vzdělaní političtí vězni a chartisté?
Rozhodně lépe se dá představit – i přes úplný pacifismus odkazu Sametové revoluce – souznění s odporem proti Rusku. V tomto smyslu listopad 1989 kontinuální s dneškem bezesporu je. Zeptejme se ale, co by se tehdy na náměstích řeklo o vstupu do NATO, co by se řeklo o celé východní Evropě v NATO a co by se řeklo o Ukrajině v jakési EU a v NATO. Nebyly i tyhle ideje na listopad trochu moc? Cítili jsme se už tehdy opravdu být tak moc Západem? Nebylo nám z paktů spíš už trochu špatně?
Nové ideologii jsme se neubránili
Napadlo by nás tehdy, že máme cokoli pohledávat na Ukrajině? Kdy a proč jsme propadli dojmu, že se o ní nějak zvětšíme a posílíme? A že je krásné a přímo osudové, aby byla tak svobodná a pokroková a na Rusku nezávislá jako my? A že – aniž bychom si toho kdy všimli – sami jednou propadneme nové ideologii globálních lidských práv? Neměli jsme spíš pocit, že ideologie už jsou na nás krátké? Nepřipadalo by nám tohle všechno nemístně velikášské a nebezpečné? Marná sláva, ani tu demokratickou Ukrajinu, Irák a další „pomoci“ z listopadu nikdo nevytluče.
Ubránit se nové zaslepující ideologii jsme rozhodně nezvládli, ačkoli není totalitní. Stále máme volby a demokracii, byť jejich prostřednictvím reálně rozhodujeme o mnohem menším počtu věcí, než bychom si v listopadu 1989 dokázali představit. Osobitou a aspoň trochu suverénní zemí bohužel nejsme. „Rozdali“ jsme se asi až příliš. Obě tyto věci představují hlavní důvod, proč si Sametovou revoluci připomínat. Jako dárce svobody i jako otazník, jak byla myšlena. Všechny ostatní vášně, zvláště ty nejmladší, vznikly ale už „mimo ráj“. Dohromady již vytvářejí budoucí bezprecedentní rozuzlení. Kdo ví, kdy zas bude listopad?
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV