Podle obou se vracíme zpět před listopad 1989. Avšak z jiných důvodů. Tvůrci obou proudů jsou u kořene pamětníci roku 1989, jejichž polistopadové osudy do značné míry určují míru emocí. Věřit bychom tak úplně neměli ani jedné straně, obě odkaz listopadu a 30 svobodných let nemístně politizují. O „levici“, osobách, které z nás dělají kvůli éře Babiše a Zemana nevyléčitelné komunisty a morální odpadlíky, se dá říci, že tento odkaz dokonce zneužívají.

O čem se nehovoří

Oba naznačené příběhy sdílí významné popření. „Chvilkaři“ se v analýze minulosti soustředí výhradně na náš vnitropolitický příběh. Prakticky zcela ignorují jakékoli civilizační nebo zahraničněpolitické posuny, které se nejpozději od vstupu do EU a posléze s migrační krizí promítají do české politiky. Pokud se vůbec vrací až na začátek 90. let, spíše jsou k české transformaci kritičtí. Z morálních důvodů, pochopitelně. Pak je velký skok časem a následuje bezpečné přistání do éry Andreje Babiše a Miloše Zemana, prezidenta. Ti podle nich systematicky zneužívají politickou moc, vládnou autoritativně, vedou nás na východ, nejsou elitní, vládnou s komunisty a tím vším nás u napůl vyvedli mimo demokracii.

Také pohled zprava je v konečném důsledku naplněn zásadními obavami z návratu předlistopadových standardů. Zatímco podle zastánců morální kritiky uplynulých 30 let je vše v pořádku například s ohledem na naše členství v EU, respektive nemluví se o tom, pro jejich oponenty je zase charakteristické mlčení o podstatných bodech domácí české politiky. Transformace byla úspěšná, jsme nejlepší z bývalého východního bloku, máme se dobře, jen se bojíme si to přiznat. Pak už jen skok přes propast času přímo do časů facebookové cenzury, politické korektnosti, unijních regulací, genderistů a klimatiků. Demokracie ubývá, mizí, ale u nás doma zásadnější politický problém není.

Svobod máme, trauma taky

Před 30 léty jsme získali dar svobody. Proto je tím hlavním ptát se, zda ji stále máme. Ale bilancovat není dost dobře možné bez toho, abychom si „pustili“ i její třicetiletý příběh. V souvislostech. Svobodu máme. Máme strany, máme soukromá média, máme internet, sociální sítě. Objemově máme svobody více než v 90. letech. Dovoláme se práva, na soudech a na úřadech v běžných záležitostech určitě nepřevládá zvůle. To vše platí i přes mnohá významná ale. Pokud se nám morální revizionisté s antibabišovci a antizemanisty snaží namluvit, že jsme ve víceméně revoluční situaci s ohledem na demokracii, lžou. Pokud se nám něco podobného snaží namluvit národní konzervativci, například kvůli svobodě na sociálních sítích nebo klimatické hysterii, přehánějí.

Česká politická zápletka tří dekád svobody rozhodně nebyla bez dramatického náboje a zrovna nyní je na ni smutný pohled. První a druhá generace české polistopadové politické třídy, charakteristická výkonem tradiční ideové politiky, umožnila svými chybami a přičiněním médií (na něž se ale nedá vymlouvat) nástup apolitické a myšlenkově statické garnitury, která představila svá morální měřítka, případně verzi ústavnosti. Došlo k rozsáhlé diskreditaci politiky. Nad tím vším se jako důvod u starších lidí vznáší doznívající české sociální trauma „divokých“ 90. let a nespočetných reálných i vymyšlených kauz, které s nástupem A. Babiše jako mávnutím proutku záhadně ustaly.

Svobodu si zasloužíme

Za 30 let jsme dokázali ustavit a udržet tolerantní komunikační pravidla ve společnosti, řád a spravedlnost. A můžeme na sebe být hrdí. Pravda, moc nám toho, Čechům, ve vlastní zemi nepatří, nebohatneme příliš a asi ani nebudeme. Děláme taky hodně chyb, ale to už nepatří do vzpomínek. Před listopad se nikdo nevrací ani kvůli Babišovi a Zemanovi, ani kvůli politické korektnosti a genderistům. Jsme totiž – jak ukazuje právě poslední doba a vlastně celých těch 30 let - schopni procházet různými obdobími, tolerovat měnící se nálady a politické priority většiny voličů. Jít s demokracií tam, kam nás vede.

Jan Frank, autor je předseda OS Za branou, z.s.