I když povrchní pohled na programové priority může budit dojem, že se jedná o praktické rozvedení Poděbradských artikulů ODS z roku 1998 a že tedy vlastně Svobodní jen poctivěji naplňují program ODS, skutečnost je výrazně odlišná. Volba Strany svobodných občanů ve skutečnosti napomáhá ke vzniku levicové vlády.

Beznadějnost vstupu do Poslanecké sněmovny

Aniž bych chtěl přeceňovat význam předvolebních průzkumů, jakousi informaci přeci jen představují, zejména pokud se u některé strany zásadně a dlouhodobě shodují. Svobodní v žádném seriozním průzkumu nepřekročili 5% a i ukazatel voličského potenciálu (tj. kolik lidí vůbec uvažuje, že by konkrétní stranu volilo) se hranice pro vstup do Poslanecké sněmovny dotýká jen velmi těsně. Pokud tedy volíte Svobodné, počítejte s tím, že zhruba ¼ hlasu jste podpořili stranu Sobotky, Haška a Zaorálka a ? hlasu stranu Falmera-Filipa či Semelové. Protiargument, že kdyby se takto rozhodovali voliči vždy, žádná nová strana by se do Poslanecké sněmovny nikdy nedostala, je sice pěkný, ale čísla jsou nemilosrdná. Nebýt Zemanovců a jejich volebního “neúspěchu” v roce 2010, jmenoval by se náš premiér (a kdoví, zda ne prezident) dávno Paroubek…

Program z říše snů a pohádek

Na první pohled může být leckomu, kdo dříve volil ODS, program Svobodných sympatický. Rušení úřadů a daní zní jistě skvěle. Detailnější čtení ovšem ukazuje, že autoři programu mají o předpokladech a důsledcích navrhovaných kroků jen velmi mlhavé představy. Rušení 26 úřadů se snadno do programu napíše, o to snadněji, pokud autor netuší, co vlastně konkrétní úřad má v kompetenci. Dá se jistě pochopit, že někomu ve Straně svobodných občanů z toho či onoho důvodu vadí letošní významný pokles cen za mobilní volání vyvolaný intenzivnější regulační aktivitou Českého telekomunikačního úřadu. Co se ovšem pochopit nedá je, jak si Svobodní představují, že se bez ingerence státu bude spravovat rádiové spektrum. Bez koordinace a správy, kterou skutečně nelze realizovat jinak, než centrálním správním orgánem, bychom byli bez prakticky veškeré bezdrátové komunikace. Na to přišli už ve 20. letech majitelé rozhlasových stanic v USA, když zjistili, že fyzikální zákony rušit nelze, takže když si každý vysílá co chce na jaké chce frekvenci, neslyší nikdo nic. Sami tak začali volat po vzniku státního regulátora. Do nedávna oblíbený telekomunikační ráj libertariánů – Somálsko – skutečně bez regulátora zažilo nebývalý rozmach mobilní telefonie, dokud ovšem nezačal být problém se vzájemnou výraznou neoochotou v propojování sítí (aby se lidé vzájemně dovolali, bylo nutné mít více telefonů či měnit SIMkarty). Tedy problém, který neexistuje prakticky nikde jinde, protože propojení vynucuje regulátor. Však si také zainterestované společnosti spolu s představiteli nového somálské vlády nedávno sedli v Dubaji a dohodli se, že v této zemi regulátora vytvoří.

Podobně zrušení Státního fond rozvoje bydlení skutečně nepřinese 1,5 mld. Kč do státního rozpočtu. Skutečné provozní náklady této instituce jsou cca 40 mil. Kč, což znamená 4 Kč ročně na jednoho občana. Svobodní totiž smíchali objem rozdělovaných prostředků s náklady na provoz, přičemž tak trochu pozapomněli, že zrovna SFRB rozděluje i několik set milionů Kč z peněz evropských fondů nebo peníze určené na rychlou pomoc obětem povodní.