Nezřízené nadšení je však minimálně předčasné a šampaňské bych nad výsledkem krize na Ukrajině neotevíral už vůbec. Jistě, díky souběhu šťastných okolností (zejm. pokles cen ropy v důsledku nárůstu těžby frakováním v USA a zpomalení ekonomického růstu, tedy i poptávky, v Číně) s uvalením ekonomických sankcí na Ruskou federaci ze strany USA a EU se podařilo dosáhnout situace, kdy by ruský prezident i vláda měli věnovat maximální pozornost ekonomické stabilizaci, místo úvah o vytváření nárazníkových států mezi RF a NATO.

To ale zdaleka neznamená, že skutečně v horizontu měsíců dojde k tomu, co evropští a američtí představitelé chtějí, tj. k návratu jednotné Ukrajiny v hranicích z ledna 2014 pouze s tím rozdílem, že prezident a vláda budou podstatně více nakloněni její prozápadní orientaci. Naopak, tento scénář se nejeví o nic více pravděpodobný dnes než v říjnu, kdy se za 100 rublů dalo pořídit 55 Kč (dnes asi 30 Kč). Dobrovolná změna Putinova konfrontačního přístupu je jen těžko představitelná, ztratil by tím totiž aureolu síly, kterou dlouhodobě buduje, ale zejména popřel všechno, co za poslední roky ve vztahu k Ukrajině a Západu podnikl.

Pravděpodobněji se jeví scénář, v němž by byl Putin nucen ustoupit tlaku ze strany ruských miliardářů, kterým ekonomická krize kazí business. Jenže naprostá většina z nich zbohatla a udržela se na vrcholu právě díky Putinovi a díky tomu, že se poučili s případu Chodorkovského, Lebedě či Berezovského. Skutečně můžeme čekat, že se obrátí zády ke svému dosavadnímu chlebodárci, jenž je (i v době ekonomického oslabení) nepochybně schopen jednoho každého i jejich menší skupinku zlikvidovat prostřednictvím dokonale ovládaného správního, bezpečnostního i justičního aparátu? Další možností by bylo ustoupení tlaku ulice – masivních protiputinovských demonstrací. Ani do takového scénáře však není radno vkládat příliš nadějí. Po zkušenostech z Majdanu Vladimír Putin jistě nedopustí žádné dlouhodobější demonstrace, které by mohly vyvolat efekt sněhové koule. Za dlouhé roky útisku se mu navíc podařilo prakticky zlikvidovat svobodná média, kontroluje internet a eliminoval jakékoli výraznější postavy opozice proti svému režimu (naposledy případ Navalnyj). Na zásadní změnu přístupu Vladimíra Putina a jeho věrných, ani na změnu režimu bych tedy rozhodně nesázel.

Spíše můžeme očekávat další přitvrzení vlády pevné ruky, intenzivní zásahy bezpečnostních složek proti komukoli podezřelému z „protiruských“ postojů a vyvolávání pocitu vnějšího ohrožení – druhá studená válka. Ve vztahu k zahraničí se dá počítat s pokračováním materiální podpory ruským vojákům a proruským bojovníkům v Doněcké a Luhaňské oblasti, utahování kohoutků se zemním plynem, vyvolávání dalších nepokojů na Ukrajině, možná také pokus o průlom ve směru na Mariupol a dále pozemní propojení Ruska s Krymem, ale i pokračování expanzivní strategie zejm. proti pobaltským státům.

Tato očekávání vyvolávají mnoho otázek: jsme připraveni neustoupit zesilujícímu ruskému tlaku? Jsme připraveni bránit všechny členy NATO před veškerými formami agrese? Máme jasné plány jak reagovat, když se bude aktivizovat ruská menšina v Pobaltí? Když už Západ prosadil svoje lidi do ukrajinské vlády, je také připraven jim poskytnout odpovídající materiální podporu, aby svůj úkol, tj. stabilizaci země, mohli splnit? Víme, jak pomoci ukrajinské armádě, aby zabránila okupaci dalšího území ze strany Ruska? Máme jasně definovaná kritéria pro škálování sankcí – tedy za jakých podmínek od určitých sankcí můžeme ustoupit a jak je ev. přitvrzovat? Vydrží američtí těžaři neomezovat těžbu ropy? A co Saudská Arábie? Kdy uslyšíme na tyto otázky jasné a smysluplné odpovědi našich politiků?