Evropský i americký mediální svět měl svého jasného favorita – tedy favoritku – Hillary Clintonovou. Česká televize nainvestovala do prosazování Clintonové tolik kapitálu, že člověk denně nesledující veřejné dění mohl nabýt dojmu, že i Češi mohou ovlivnit výsledek amerických voleb. O to více groteskní bylo, když i Česká televize musela jednoho listopadového rána uznat, že americkým prezidentem bude Donald Trump. Ostatně i Rada pro rozhlasové a televizní vysílání si s několika měsíčním odstupem všimla, že Česká televize nadržovala Clintonové.

Donald Trump dokázal něco, co by mohlo být inspirací či nadějí pro ostatní západní politiky. Trump totiž neporazil jen Hillary Clintonovou, ale porazil i (nebo hlavně) média. Současný americký prezident čelil přesile, která už v minulosti smetla mnoho nadějných politiků. Obdobné to bylo i v případě brexitu. Britové i přes obrovskou mediální masáž dokázali říci EU jasné NE. Političtí i mediální elitáři (u nás se vžil pojen pražská kavárna) tak v roce 2016 prohráli hned dvakrát. Letošní volby ve Francii, Nizozemsku, možná i v Itálii, Německu a v neposlední řadě i v České republice budou dalším zátěžovým testem pro evropský elitářský režim. A doufejme, že opět prohraje, protože ponaučení si ze svých proher rozhodně vzít nehodlá.

Dlouhá léta jsme byli přesvědčováni, že národní stát je přežitek, který vede k válkám. Národní zájmy rovná se nacionalismus v té nejhorší podobě. Mír a prosperitu měl zajistit nadnárodní celek, který bude dbát o blaho svých členů, bez ohledu na národnost. Základem prosperity měl být volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu. Bohužel už v zárodku této vcelku sympatické myšlenky se počítalo se vznikem Spojených států evropských, kde hlavní slovo budou mít Německo a Francie. Dnes vlastně už jen Německo.