Možná, že je teď, v době stavby mariánského sloupu na pražském Staroměstském náměstí, dobré českým čtenářům připomenout nové poznatky vyplývající ze studia starých historických pramenů a nových objevů archeologie. Dnes je již možné nashromáždit tolik důkazů a informací, že se celá biblická „apoštolská tradice“ může zcela objektivně posuzovat coby pouze literárně a uměle vytvořená legenda. Jde především o nové informace a skutečnosti, které vyplývají ze znalosti překladů buddhistických a gnostických textů z období raného křesťanství, a o celkovou novou vzdělanost a porozumění z Védy pocházející duchovní tradice.

Z chlupatého ženského lůna

Termín „marya“ či „maria“ se totiž objevuje již ve védských bráhmanských hymnech coby označení „toho, kdo jde za Světlem“ a jehož cesta je umožněna jeho vnitřní čistotou mysli. Pouze takový obětník – „zpěvák“ svatého védského slova – může vykřesat (tj. „porodit“) svým zpěvem „sómu“, slovo plné Světla poznání, které potom coby „Spasitel“ rozřízne temnoty Nevědění a navede všechny poslouchající správným směrem. Toto vykřesávání či „zrozování“ spásného slova poznání, jehož název byl ve Védě kromě jiného též „iša“(!), bylo po tisíciletí ve védské tradici považováno za nejvyšší a nejdůležitější lidskou činnost. Spodní svět neprobuzených, svět Nevědění, však není schopen přijímat Světlo poznání ve své čisté gnostické podobě, protože je uvězněn ve hmotě a nic kromě „objektivní“ hmoty nevnímá a nevidí. Přenáší proto z nepochopení smysl všech idejí obsažených ve slovech na hmotné obrazy a formy, kterými tak nahrazuje celý gnostický proces poznání. Svaté védské slovo přinášející spásnou sómu – Světlo poznání – se tak díky tomuto nevědění proměnilo ve „svaté tělo boží“, vykřesávání tohoto Světla ústy zpěváků na zázračné zrození těla Spasitele, které se zrodilo z chlupatého ženského lůna, a přijímání tohoto Světla poznání do lidské mysli na obřadné pojídání „posvěceného“ kousku chleba – zázračného „těla Páně“. Jako připomínka ještě původního duchovního smyslu „zrození Spasitele“ zůstalo po mnoho staletí zvláště na Východě vyobrazování tzv. „mandorly“, lůna Světla, ze kterého jejím rozevřením Ježíš vystupuje na tento svět a které jen těmi nejotrlejšími nevědomci je možno považovat za lůno ženy.

Cesta poznání dobrého a zlého je zakázána

Z religionistického hlediska je možné jednoznačně kvalifikovat kult Panny Marie jako pokračování původního kultu Velké černé Matky. Ta je ochránkyní všeho zemitého, materialistického, spodinového a hříšného a její uctívání je proto vždy spojeno s krvavými obřady. Vykřesávané Světlo poznání je v tomto kultu Země nahrazováno prolévanou krví, která nás má očistit a spasit ve velebeném kultu obětovaného „krvavého beránka“. Cesta poznání dobrého a zlého je podle příkazu v Bibli zakázána a všechna inteligence se místo o nitro člověka a podstatu lidskosti zcela zaměřuje pouze na prospěch těla a nárůst hmoty. Bez dlouhého religionistického vysvětlování budiž pro všechny laiky konstatováno, že se v případě vítězství biblické myšlenkové tradice jedná o privatizaci či monopolizaci přirozeného a každému člověku vlastního procesu probouzení mysli a jeho – díky nepochopení – převrácení do zázračného a ojedinělého hmotného porodu jedné jediné Marie „z rodu Davidova“. Tak byl vytvořen kulturní a myšlenkový prototyp našeho věku s nedozírnými negativními vlivy na celou takto orientovanou společnost. Rozpoutal se tak totiž velmi nebezpečný proces, kdy všechno pantomimické herecké napodobení a všechna sekundárnost stínu vrženého světlem začaly nahrazovat spásný proces poznání. Tělo a tělesnost, doprovázené v napodobující a sekundárně vzniklé „duchovní“ tradici mnoha tělesnými „zázraky“, pak zcela zastoupily původní gnostickou duchovní tradici.

Bude to zase na 300 let?

Světu Nevědění zdaleka dnes již nestačí samotná svatá bohorodička – Země, tj. svatá hmota – ale pokračuje dál mocným proudem ve vítězném tažení hmoty a všeho spodního na úkor vlády pravdy a poznání. Z kultu Marie se jako její pokračování dnes vyvinul i kult Marie Magdalény, „cizoložnice před Kristem“. Svět tak ovládl kult „svaté prostitutky“ a „svaté prostituce“ jako takové. Vítězící slabost se ve své „přirozené“ hříšnosti sklání před oběma Mariemi a hledá tam svou ochranu. Marie je přece „grátiá pléna“, tj. plná slitování a odpuštění vůči všem hříšníkům. Duch světské nápodoby proniká se svými náhražkami duchovního originálu jako virus celým světem, výrobky z hmoty a děti Země – Demiurgovy děti – se pokoušejí stále stavět a stavět, podobny včelám, které budují své voskové plásty, avšak ve kterých chybí to podstatné – buňky plné sladkého medu. Všude tam, kde toto chtonické a krev beránka zbožňující myšlení ovládlo nějakou kulturu, vyrůstaly jako houby po dešti sochy a kostely Panny Marie, u nás v Čechách typicky po Bílé hoře, aby tak oznamovaly světu dobytí dalšího území, které je možné exploatovat a její obyvatele zotročit pod panstvím „svatou krev“ a „svatou válku“ uctívajících hříšníků. Totéž jako po Bílé hoře se děje dnes v Čechách znovu, aby symbolicky ukazovalo, kdo je zde pánem a komu celá zem patří. Bude to zase na 300 let?

(Autor, Mgr. Jan Kozák, je český religionista a překladatel ze sanskrtu. V tomto článku použité pojmy ozřejmuje jak ve své knize Kořeny indoevropské duchovní tradice, tak v ostatních titulech vlastního nakladatelství Bibliotheca gnostica.)