Stalo se tak proto, že se nacistické agresivní plány vůči střední Evropě střetly s aktivní politikou Československa založenou na spojeneckých vazbách s Francií, SSSR, státy Malé dohody, a také na Společnosti národů. Hitlerovou politikou tak bylo tato spojenectví narušit a Československo nejprve izolovat a poté zničit.

Poté, co došlo 13. března 1938 k připojení Rakouska k Německé říši, se situace Československa výrazně zhoršila. Z britské a francouzské reakce bylo zřejmé, že Západ si válku s Německem nepřeje, a pro politiku mírového řešení sporu s hitlerovským Německem se vžilo označení politika appeasementu. Hlavní mezinárodně politická opora Československa – Francie – byla vážně oslabena vnitropolitickými spory i negativním vztahem veřejného mínění k válce. Utrpení „velké války“ bylo stále ve francouzské společnosti živé. Negativně se též projevovala nacistická propagandistická kampaň proti ČSR, a to i kvůli spojeneckému závazku se SSSR. Stále zřetelnější též bylo podřizování se francouzské zahraniční politiky Británii. Na tomto kurzu nic nezměnil ani nástup nového francouzského kabinetu Édouarda Daladiera v dubnu 1938, zvláště když francouzskou diplomacii řídil Georges Bonnet.

Proti československé zahraničněpolitické koncepci ale působily i další státy. Německé útoky proti Československu a jeho menšinové politice aktivně podporovala Mussoliniho Itálie, která poukazovala i na problém maďarské menšiny v ČSR. To vyhovovalo dlouhodobým zájmům maďarské diplomacie, která byla úspěšná zejména u britského veřejného mínění. Problémem byl i napjatý vztah k dalšímu ze sousedů – Polsku, které navíc kromě hájení zájmů polské menšiny v ČSR oprášilo i své územní požadavky.

Francouzská a britská diplomacie se v průběhu jara 1938 aktivně zasadila, aby československá strana nejen zahájila s Henleinem přímá jednání, ale aby přicházela s dalekosáhlými ústupky. Po částečné mobilizaci v květnu 1938 sice Británie a Francie vyslovily ČSR podporu, jejich konkrétní kroky ale znovu ukázaly, že nehodlaly kvůli čs.-německým sporům riskovat evropskou válku. Německo navíc využilo situaci k zesílení tiskové kampaně proti Československu. Britský ministerský předseda Neville Chamberlain tak začal uvažovat i o plebiscitu či o odstoupení části čs. území Německu. Největším problémem tohoto řešení však zůstával francouzský spojenecký závazek vůči Československu. Británie proto zároveň vyvíjela na Francii tlak, který měl spojenectví relativizovat. Československu britská diplomacie vnutila vyslání mise „nestranného“ zprostředkovatele lorda Runcimana, jejímž účelem bylo „usmířit“ čs. vládu s SdP. Runcimanův návrh na řešení sice ještě počítal se zachováním Československa, avšak zároveň podpořil řadu německých požadavků na rozsáhlou administrativní autonomii.

I když se jak vláda, tak prezident Beneš snažili na přelomu srpna a září 1938 většině sudetoněmeckých nároků vyhovět, SdP návrhy odmítla a jednání pod malichernou záminkou přerušila. Následně Hitler na sjezdu NSDAP v Norimberku vyzval 12. září k přímému útoku na Československo, pokud bude porušovat právo na sebeurčení sudetských Němců, po čemž následoval pokus o puč v pohraničí. Henlein 15. září 1938 v říšsko-německém rozhlase prohlásil, že jediným řešením situace je odstoupení území, na němž žije německá menšina v Československu třetí říši.