Co se ale určitě nezmění, to jsou stále opakované útoky na prezidenta Zemana a jeho spolupracovníky. Urážky, nadávky, přání toho nejhoršího, dokonce i smrti a obviňování z velezrady od „správných demokratů, umělců, novinářů a některých politiků, zejména senátorů“ nebudou brát konce. O tom se může každý přesvědčit už od ledna.

Připomínka výročí začala už v lednu, kdy se před padesáti lety upálil Jan Palach. Tehdy, jako dvacetiletý, jsem tuto událost se svými přáteli, vesměs středo a vysokoškoláky prožívali velmi intenzivně. Bohužel, s přibývajícími roky se ukázalo, že jeho smrt byla zbytečná. Na dalším vývoji fakticky nic nezměnila. Ještě v srpnu roku 1969, u příležitosti vstupu vojsk došlo k demonstracím a protestům, které režim potlačil a v dalších letech už byla normalizace v plném proudu a všechny události roku 1968 a 1969 pomalu, na dvacet let, zůstaly jen ve vzpomínkách účastníků a pamětníků. To samozřejmě nic nemění na tom, s úctou si vzpomenout na absolutní oběť, kterou  Palach a jeho následovníci přinesli.

V únoru nám jistě, zejména veřejnoprávní média, připomenou  únor 1948. I když se nejedná o kulaté výročí, k tomuto tématu má ČT a ČRo tolik pořadů, že je bude  opět mohutně publikovat. V březnu tady bude skutečně jedno naprosto zásadní výročí. Uplyne osmdesát let od zničení Československa, které po pouhých 20 letech přestalo existovat. Ona není „okupace jako okupace“. Po 15. březnu 1939, kdy prezident Hácha „vložil osud českého národa do rukou Adolfa Hitlera“ a ze zbytku Mnichovskou dohodou okleštěného státu byl vytvořen Protektorát Čechy a Morava pod přímou kuratelou nacistické říše. Na našem území začaly okamžitě působit represivní německé útvary a antifašisté začali putovat do koncentračních táborů v říši. Slováci se konečně dočkali vlastního státu a jejich vojáci již za několik měsíců po boku německé armády obsazovali Polsko. A naši novináři začali chválit Hitlera, říši a ještě více pomlouvat první republiku a zejména Beneše, než to činili v období po Mnichovské zradě. Také profesní organizace nezaváhaly a postupně vyloučily židy ze všech sfér života. Samozřejmě se našli lidé, kteří se snažili zachovat alespoň nějaké zdání státu. Ti však většinou skončili v koncentračních táborech, nebo za svoji snahu zaplatili životem, jako například generál Eliáš. Ale některým se i dařilo. Havlův Barrandov jen vzkvétal. Točil se jeden film za druhým, absolutně nezávadné a sterilní komedie z prostředí továrníků, advokátů, velkostatkářů a rentiérů plnila kina. A tvůrčím pracovníkům a zejména hercům nic moc nechybělo. Zato ostatní občané. Postupně během války bylo z protektorátu v říši nasazeno přes 600 tisíc vesměs mladých mužů a žen k nuceným pracím. Celková bilance mrtvých občanů Československa se po válce zastavil na čísle 360 tisíc. Jsem velice zvědav, jak pojme toto výročí ČT a ČRo. O „okupaci“ roku 1968 vznikly desítky pořadů, které běžely v médiích veřejné služby dlouhé měsíce. Ale možná, že toto výročí již není tak zásadní. Němci jsou přece naši přátelé. A Slováci? Ti to možná oslaví jako výročí vzniku prvního státu a prosadí si „ po vzoru Ukrajiny“ rehabilitaci Tisa a postaví mu pomník.

A to jsem teprve v březnu. Na jeho konci nás čeká brexit. O tom nikdo neví, jak dopadne. To už bude ale celoevropská záležitost. Celoevropskou záležitostí budou také květnové volby do Evropského parlamentu. Nedělám si žádné iluze, že může dojít k nějakým výraznějším změnám, jak někteří optimisté doufají.  Možná trochu posílí euroskeptici, ale ten moloch má pevný život. To bohatě naplněné koryto se těžko opouští. Všimněte si, jak už zbrojí pánové Telička , Štětina a další. Nejtragičtější na tom je, že při obvyklé účasti voličů kolem 18 %, se do parlamentu dostanou znovu.

No a v červnu si opět připomeneme v desítkách pořadů vylodění v Normandii, i když je to jenom půlkulaté výročí. A to už se blížíme k srpnu, kdy opět televize využije svůj archiv a zahrne nás hrůzami „okupace zeměmi Varšavské smlouvy“. ÚSTR určitě ve svém bádání najde další mrtvé a další zničené životy. Ale pozor pánové, stále ještě je tu hodně pamětníků, tak to nepřehánějte. No a to se dostáváme k listopadu, kdy nás čeká třicáté výročí „SAMETU“. K tomu si nechám komentář na pozdější dobu. Myslím, že už jsem případné čtenáře otravoval dost dlouhým článkem.