Zvolí národ Švejků generála?

Skutečně jsou Češi mírotvorným národem, Slované v rouše beránčím? Na holubičí mírnost povahy a nenásilí, jež jsou prý naším národním pokladem, lze nahlížet i jinak. Nejsme národem hrdinů - ze všeho se vylžeme, vykličkujeme. Ikonickou českou postavou je Švejk. Také máme neblahou historickou zkušenost s cizími armádami na svém území. Ať tak či onak, nenosíme v erbu lásku k vojákům a armádě.

Čím tedy Čechům učaroval Petr Pavel, generál s evropskými prýmky? Jistě nejen tím, že se stylizuje do podoby TGM. Zamilovala si česká pohodářská a úhybná nátura generálův vojenský řád a pořádek? Stěží. Co tedy vězí za jeho popularitou kromě oprávněného odporu k Andreji Babišovi? Není to nejvíc ze všeho zase starý známý brach strach? Není totiž náhoda, že strach z války plynule navázal na pandemii státy živeného strachu z covidu. Jenže strach je pro život tím nejhorším průvodcem, ničí jej hluboce a všestranně (1).

Kromě strašpytlování jsou Češi také mistry černých myšlenek a skeptických scénářů, nyní například o útoku ruských vojsk na střední Evropu. A v neposlední řadě jsme přeborníky ve spoléhání na „autority“, na záchranu shora. Generál s euroamerickou pověstí a známostmi nás jistě ubrání před ruským medvědem, pokud ne při ozbrojeném útoku, tak aspoň ideově.

Nebo Češi věří Petru Fialovi, že jsme s Ruskem ve válce? Uvažuje holubičí a švejkující národní povaha, že nad ním vyhrajeme silou? Věříme v moc zbraní, usilujeme o mír dosažený přezbrojením nepřítele, a proto chceme mít v čele státu úspěšného vojáka? Konečně (!) odcházející Miloš Zeman, úděsná karikatura prezidenta, se (bohužel právě on) zase jednou strefil do černého, když situaci komentoval slovy: „V drtivé většině civilizovaných zemí není hlavou státu voják.“

Chceme-li se pomocí generála přimknout k Západu v obavě z Východu, je na místě otázka - i při vědomí otřesné východní politiky - nakolik či zda vůbec představuje Západ stále ještě pozitivní cestu v globální civilizační krizi? Chceme ještě silněji obejmout Západ jako kdysi Východ, jako Husák Brežněva? Západ, který právě na celé čáře selhal v největší krizi svých vlastních hodnot založených na lidské svobodě a svých ideálů volnosti, rovnosti a bratrství? Upínáme se k Západu, který nejenže po staletí až dodnes obludně parazituje a bohatne na úkor chudších zemí, ale při covidové anabázi potopil i vlastní obyvatele, když ignoroval lidská práva a svobody? Upínáme se k Západu, který z hlediska tělesného i duševního zdraví a celkové vitality či schopnosti smysluplně žít a také chránit všechen život na Zemi, degeneruje v přímém přenosu rychlostí volného pádu?

Nebo ze setrvačnosti volíme Západ jen jako menší zlo než Východ neznajíce nic jiného, stejně jako Petra Pavla volíme jako menší zlo proti Andreji Babišovi?

Vyhnat čerta ďáblem nebo ďábla čertem?

Je Petr Pavel menším zlem než Andrej Babiš? Nebo je to naopak? To je ale kóan! Ať jakkoli, je každopádně děsivé vnímat, jak mnozí celoživotní demokraté z generace listopadu 1989 či kritičtí a nebojácní lidé vystupující proti covidismu horují pro volbu Babiše. A je stejně děsivé pozorovat, jak jiní přesvědčení demokraté v čele s intelektuály a mladou generací, podporovaní kruhovou palbou médií a Milionu chvilek pro demokracii, nálepkují všechny nevoliče generála jako zrádce národa.

Andrej Babiš představuje známá rizika a temné stránky, jež patří svým charakterem do starého světa. Proto se zřejmě zdají menší - jsou poznamenané hloupostí, korupcí, lžemi, primitivitou, kňouráním. Jsou lidem bližší a jsou uchopitelné v národním měřítku. Týkají se především devastace ekonomiky a zdravé krajiny, a tak ohrožují hlavně naši fyzickou existenci. Na druhé straně Petr Pavel představuje nevyzpytatelná rizika a temné stránky náležející globálnímu světu. Zdají se chytrá, každopádně jsou neznámá či jen tušená, lidem vzdálená a mají celosvětový ráz. Týkají se především osobního života, lidských práv a svobod, technologií a politického uspořádání světa. Ohrožují tak především duševní a duchovní podstatu bytí.

Je tu však ještě jeden rozdíl. Zatímco populista Andrej Babiš podléhá svým marketérům a jako politik se chová relativně poplatně davu (ovšemže paralelně uspokojuje své osobní zájmy), globalista Petr Pavel je loajální vůči mocenským strukturám, které neslouží lidem, ale globálním ekonomickým elitám. Přitom ani jeden nepřekročí svůj stín, staré psy novým kouskům nenaučíš. Babiš je úspěšný byznysmen a chtěl řídit stát jako firmu. Pavel je úspěšný voják a lze důvodně předpokládat, že bude „řídit stát“ loajálně vůči globálním šéfům. Babiš je nebezpečný mimo jiné přetvářkou, krádeží a lží, Pavel záměnou zodpovědnosti a poslušnosti.

A ještě je tu jedno důležité hledisko, které je naopak oba svorně spojuje. V kampani se jaksi nenáhodně vytratilo. Je to jejich komunistická minulost. A nejen to, jeden byl navíc estébák a druhý studoval na rozvědčíka. Oba byli nadějnými kádry zločinného režimu a jsou odpovědni za porušování lidských práv a svobod, jak konstatuje zákon o protiprávnosti komunistického režimu (2). Je děsivé, že takové osobní kořeny kandidátů na hlavu státu nevadí široké „demokratické frontě“ plédující pro volbu Petra Pavla (včetně Milionu chvilek pro demokracii s jeho obrovskou progenerálskou kampaní). Jedno vysvětlení se nabízí – oba kandidáti jsou švejkovskému národu blízcí právě svou kolaborací, svým selháním, tím, že nejsou žádnými hrdiny, a tak se aspoň tolik nestydíme..

Je tu menší zlo? Proč by měl mít mírotvorný národ v čele poslušného vojáka, manažera loajálního vůči globálním elitám? Nebo proč bychom měli ve strachu z generála zapomenout na všechny amorální Babišovy lži a činy s nedozírnými negativními následky?

Volme skutečnou změnu

Volit menší zlo nemá smysl pro nemožnost pozitivního výběru z hrozných kandidátů. Volba menšího zla nemá ale význam především principiálně. Je neplodné nadále uvažovat a jednat v těchto kategoriích. Volba menšího zla, kterou jsme se řídili po tři desítky let - zodpovědně a s nadějí na pozitivní politický obrat a zároveň stále marněji a s rostoucím odporem k obsahu i formě vrcholné politiky - přestala být v nynějším zlomovém čase omluvitelnou, natož dobrou strategií. Důvěra voličů v politická řešení prohlubujících se krizí, jež stále víc sužují lidstvo a Zemi, byla vždy znovu a znovu otřesena, až se tváří v tvář selhání elit při globální covidové krizi ztratila docela. Nezbývá než si přiznat, že jsme byli příliš důvěřiví, naivní a že jsme ztratili příliš mnoho času pro řešení klíčových oblastí, která vyžaduje udržitelný život na Zemi. A tak můžeme aspoň tváří v tvář volbě prezidenta poděkovat za už nepřehlédnutelné sdělení, jehož se nám v postavách obou kandidátů dostává.

Fakt, že vrcholní politici nezastupují zájmy svých voličů, se musel definitivně a v plné míře vyjevit za covidové krize všem, kdo nespoléhají na státní televizi jako jediný a pravdomluvný zdroj. Nejpozději během ní se jasně ukázalo, že novodobí političtí manažeři řídí svět jako hladce namazaný orwellovský Stroj (3), v němž je svobodně uvažující a jednající člověk vadnou součástkou. Tito politici, často absolventi vzdělávání mladých kádrů Světového ekonomického fóra, jsou nejtypičtějšími produkty Stroje. Proč by měli mít zájem o změnu systému? Nevypustí-li si kapři rybník, o to méně vytáhnou špunt z moře zisku globalističtí sumci.

Druhé kolo prezidentských voleb můžeme brát jako příklad mezní situace, kdy je nejvyšší čas zvolit kvalitativně nový přístup. V tomto případě dát najevo, že tu nejde jen o dvě bizarní figury, ale o celý nepřijatelný systém, který je vyprodukoval a nabízí na reklamním podnosu. Andrej Babiš a Petr Pavel nejsou nikým více než lehce zaměnitelnými herci v globálním volebním divadle. Volby do vrcholné politiky se postupně proměnily v marketingové jeviště pro masy odvádějící pozornost od zákulisí, kde se odehrává podstatné dění. A žádný, ani nejmocnější politik nezastaví destruktivní ekonomicko-politický Stroj. O konkrétní výsledek voleb tu tedy moc nejde. Dostali jsme se tak „daleko“, že ani osvícený politik nezmůže víc než destruktivní Stroj jen nepatrně a jen krátce odklonit od své země, může možná pár let jemně sypat písek do jeho soukolí. Systém, který politika drží u moci a jemuž on slouží, je neporovnatelně mocnější. Podle míry nebezpečí, které globální Stroj představuje pro veškerý život na Zemi, je prakticky lhostejné, bude-li prezidentem jedné malé země generál nebo byznysmen. Doba, kdy se mohl stát prezidentem Václav Havel, je dávno pryč (od jeho prvního zvolení uplynulo dnes právě 30 let).

Z hlediska budoucnosti nemá smysl věnovat pozornost epizodním hercům v nynějších českých volbách ani se mořit kóanem menšího zla. Nemá smysl spojovat s volbami jakákoli očekávání. Naopak velký význam má veškerá pozornost a všechny snahy cílené ke změně ekonomického a politického systému, v němž jedno procento lidí vlastní polovinu světového bohatství, přičemž jejich bohatství i sociálně a ekologický ničivý vliv se stále zvětšují (4).

Lék na nemoc globalizace

Co tedy dělat? Nikoli menší zlo, ale větší DOBRO začíná u každého zvlášť.

Volby nejsou úplně zbytečné. Můžeme je využít aspoň národu blízkým švejkovským způsobem, pobavit sebe i přátele a vyslat znamení systému. Můžeme třeba volit souseda nebo svého kocoura a volbu písemně objasnit. Kdyby se našlo takových lidí dost, byla by to pro stát nepřehlédnutelná zpráva.

Co dělat dál a pořád? Můžeme žít zdravě a svobodně, nenechat se manipulovat a vystrašit. Můžeme uvažovat samostatně a kriticky. Můžeme být aktivní a tvořiví. Můžeme se spojovat a nenechat rozdělit. Můžeme být solidární a netolerovat bezpráví. Můžeme být odvážní. Můžeme vnímat skutečný svět místo virtuálního, naslouchat vlastním zkušenostem a učit se především životní praxí. Můžeme mít odvahu, sílu a vytrvalost měnit sebe a inspirovat tak své okolí. Můžeme vystoupit z řady a žít sami za sebe. A hlavně můžeme a musíme důvěřovat sami sobě a nespoléhat už na systém, který tolikrát selhal (5).

A co dělat společně? Můžeme propojovat podobně smýšlející lidi a organizovat lokální a regionální sociální, vzdělávací, ekonomické, politické i další kruhy. Můžeme usilovat o maximální soběstačnost pro každodenní život i politickou samosprávu. Vyzkoušeným lékem na nemoc globalizace je nepřekvapivě lokalizace (6).

Dejme závěrem slovo klinickému psychologovi Jaroslavu Simonovi: „Co dělat? Souvisí to se vztahem k autoritám. Tak jako potřebujeme dospět ve vztahu k rodičům, stejně tak je potřeba vyrůst ve vztahu k autoritám, ve vztahu ke škole, k politikům, ke státu. Je potřeba dospět, vyrůst, postavit se sám za sebe, a nechovat se vůči lidem na pozicích jako dítě, ale jako dospělý člověk, který je si vědom své moci a svých práv. Je důležité o situaci společně mluvit a dát jí váhu. Je potřeba chtít změnu od sebe. Můžeme doufat, že vláda bude rozumnější, ale myslím si, že žádná vláda rozumnější nebude a že se musíme změnit my sami. Je třeba, abychom vzali svou moc do svých rukou. Pokud si myslíme, že můžeme, nebo pokud si myslíme, že nemůžeme, tak v obou případech máme pravdu.“ (7)

RNDr. Jan Piňos
mluvčí Iniciativy 21

(Komentář není stanoviskem Iniciativy 21, zohledňuje osobní názor autora.)

Poznámky:
1) Strach oslabuje tělesné i duševní zdraví i myšlenkovou a citovou kapacitu. Brání otevřenosti ke změnám, omezuje schopnost obstát v obtížných situacích, blokuje kritické myšlení. A co je zde nejdůležitější - vystrašený člověk podléhá manipulacím a mocenskému ovládání. Více ZDE.
(2) Zákon číslo 198/1993: „… Komunistická strana Československa, její vedení i členové jsou odpovědni za způsob vlády v naší zemi v letech 1948-1989, a to zejména za programové ničení tradičních hodnot evropské civilizace, za vědomé porušování lidských práv a svobod, za morální a hospodářský úpadek provázený justičními zločiny a terorem proti nositelům odlišných názorů, …“
(3) Paul Kingsnorth I: Moment očkování (ZDE), Paul Kingsnorth II.: O symbolu a příběhu (ZDE), Paul Kingsnorth III: Jak přemýšlet o Klausi Schwabovi (ZDE)
(4) 1% nejbohatších lidí světa vlastní 45% světového bohatství, 10% nejbohatších lidí vlastní 82% (ZDE). Naopak nejchudších 3,5 miliardy obyvatel, kteří tvoří 70 procent světové populace v produktivním věku, vlastní dohromady méně než 2,7 procenta světového bohatství (ZDE). Nejbohatší na covidu zbohatli (ZDE).
(5) Co dělat (ZDE)
(6) Například Planet Local A Quiet Revolution (ZDE)
(7) ZDE