Tradiční strana, byť hájící křesťanské hodnoty v silně nekřesťanské zemi, je pro jinou tradiční stranu přirozenějším a předvídatelnějším partnerem než by jím bylo populistické hnutí politického dobrodruha Tomia Okamury. To by totiž v případě vypadnutí lidovců zbylo asi jako jediný použitelný třetí do mariáše.

Na druhou stranu vedení KDU neprojevilo přílišný politický přehled a doplatilo na svoji nezkušenost ve vysoké politice. Místo aby lidovci usilovali o nějakou autonomní politiku, dávali pouze v médiích najevo dotčenost, že je dvě silnější strany zatím k žádnému jednání nepřizvali. To by se za dob Josefa Luxe, který dovedl hrát velmi vysokou hru i s velmi malým počtem poslanců, pravděpodobně nestalo.

Ovšem možná je to právě odkaz Josefa Luxe, co současné vedení KDU nejvíce traumatizuje. Ze všeho nejvíc se děsí toho, aby jim veřejnost nevyčítala, že chtějí být vždy u vlády – jak to údajně prosazoval monsignor Šrámek – což Josef Lux později transformoval do poučky, že lidovci tančí s tím, kdo je v sále. Ale - abychom byli spravedliví - Josef Lux dokázal obratně využít své pozice jazýčku na vahách, za což si vysloužil nenávist zejména politiků ODS, ale snahu být ve vládě za každou cenu devalvoval až Miroslav Kalousek, když domluvil vládu se sociálními demokraty, která by stála na podpoře komunistů.

Dnes o nic podobného nejde a lidovci se tedy nemusí obávat projevit více vůli po moci. Ačkoli to tak možná nevypadá, veřejnost netrpí přílišnými sympatiemi k politikům, kteří usilují o jejich důvěru a pak ji nedokáží v politickém provozu zúročit. Určitý tah po uplatnění svého vlivu, tedy tah po moci, politika do jisté míry kvalifikuje. Nesmí to ovšem být za každou cenu a především je nutné, aby veřejnost cítila, že politici mají nějakou představu, kam by společnost měla směřovat. Tedy to, co většině našich dnešních politiků chybí.

Vedení KDU by tedy – nechce-li zase po příštích volbách skončit mimo sněmovnu – mělo více prosazovat zájmy svých voličů. Bez jasného formulování politických cílů a jejich důsledného prosazování budou lidovci skutečně na veřejnosti působit jako ti, co jen chtějí do vlády, i kdyby to nebyla pravda nebo i kdyby stokrát říkali, že ji o to nejde.

Při formulaci vlastní politiky se ovšem KDU nemůže vyhnout jednomu problému, který – jakkoli není z hlediska úkolů budoucí vlády podstatný – má určitou symbolickou hodnotu. A tím jsou církevní restituce. Lidovci musí tedy jasně formulovat vlastní stanovisko, které by – pokud chtějí být autonomní stranou – mělo být odlišné od stanoviska TOP 09. Tomu se zatím úspěšně vyhýbali. Ale neurčitost je v politice mnohem větším hříchem, než snaha vládnout. 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.