V domácí mediální diskusi byla přímá volba prezentována jako nezpochybnitelný projev vůle lidu, který zamezí zákulisním hrám politických stran a posílí nezávislost hlavy státu. Všichni jsme věřili, že vyhrát může pouze většinově přijatelná osobnost.

Jaká je tedy nabídka kandidátů zhruba půl roku před volbou? Podíváme-li se na předvolební preference jednotlivých kandidátů, stejně jako na způsob, jakým se noví kandidáti snaží zaujmout veřejnost a média, vychází velmi nejednoznačný obrázek. Jednu skupinu tvoří kandidáti politických stran, kteří ale příliš vysokými preferencemi nedisponují, s výjimkou jednoho stranického kandidáta, který je ale spíš protikandidátem současně nejsilnější politické strany. Zda je to způsobeno nedůvěrou většiny populace k politickým stranám, či nechutí těchto stran poskytnout svým kandidátů dostatek finančních prostředků, není úplně jasné.

Silnější pozici mají bezesporu takzvaně nezávislí kandidáti, což by mohlo svádět k optimismu, pokud jde o splnění hlavního cíle přímé volby. Radost ovšem poněkud kalí skutečnost, že nejsilnější pozici mají ti, kteří disponují největším množstvím finančních prostředků. Tyto prostředky bohužel nepocházejí od většího množství různých podporovatelů, ale od několika málo podnikatelů. To vede ke spekulacím, že jde ve skutečnosti o souboj oligarchů, nikoli nezávislých osobností, čemuž nahrává skutečnost, že za každým kandidátem opravdu nějaká finanční skupina stojí.

Z hlediska původních představ o smyslu přímé volby je ještě horší skutečnost, že kandidát s dosud největšími preferencemi, který se také těší největší podpoře podnikatelů, představuje všechno jiné než ideál skutečně silné a nezávislé osobnosti. Jde o člověka, který v době normalizace vstoupil z čistě kariéristických důvodů do komunistické strany. Jeho jediné angažmá na politické scéně, ze kterého si buduje svůj pozitivní obraz, představuje období, kdy šéfoval de facto vládě velké koalice. Sám se osobně vyznačoval především absolutní poslušností vůči předsedům dvou nejsilnějších politických stran, kteří jeho vládu z pozadí nepokrytě řídili. Jeho nejsilnějším osobnostním rysem je tedy přizpůsobivost a největší mediální devizou skutečnost, že nic nedělal. Protože kdo nic nedělá, také nic nezkazí.

Není ostatně bez zajímavosti, že vztah ke komunistické straně velmi dobře odhaluje používané mediální praktiky. Nejostřeji se k případné účasti dnešních komunistů ve vládě staví dva bývalí komunisté, kteří do KSČ vstoupili v touze po kariéře v době, kdy každému trochu soudnému člověku muselo být jasné, že jde o zločineckou organizaci. Dokonce ten bývalý komunista, který žebříčky preferencí vede, by prý s předsedou strany, který by mu jako prezidentovi přinesl návrh na sestavení vlády opírající se o komunisty, „vyrazil dveře“.

Tyto nepříliš povzbudivé skutečnosti svědčí o řadě věcí. Zcela jistě zde neexistuje osvícená podnikatelská elita, která by podporovala silného nezávislého kandidáta, který mohl důstojně reprezentovat svou zemi. Domácí podnikatelé si spíše vybírají poddajného a přizpůsobivého člověka, který jim bude patřičně vděčný.

Rovněž se ukazuje, že jsme v nadšení nad přímou volbou přecenili české mediální prostředí a podcenili skutečnost, že žijeme v mediálním věku, kde rozhoduje síla marketinkových kampaní. Situaci by – kromě rovnoměrnějšího rozložení finanční podpory jednotlivým kandidátům – mohla trochu vyjasnit racionální celospolečenská diskuse. Vzhledem k tomu, že v hlavních médiích dominují – spíše než racionální analýzy – marketinkové strategie vytvořené týmy mediálních poradců, které jsou pochopitelně založené na emocích a dojmech, není tato varianta příliš lákavá.

Takže podle všeho budeme mít opět takového prezidenta, jakého si zasloužíme. 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty
Publikováno se souhlasem vydavatele.