Stalo se tak přesto, že téměř všechny noviny – snad jen s výjimkou dříve komunistického Práva – neustále před vzestupem komunistů varovali. Zde se ukazuje, že moc médií může být zcela nulová, pokud se snaží působit proti převládajícím náladám ve společnosti. Možná právě naopak, antikomunistická rétorika zejména těch politiků, kteří již ztratili důvěru veřejnosti, k vzestupu komunistů paradoxně přispěla.

Pokud si položíme otázku, co způsobilo takovou rehabilitaci komunistů, pak odpověď je jasná. Je to politika takzvaně pravicových vlád, zejména té poslední. Svoji roli samozřejmě hraje špatná ekonomická situace, způsobená zejména vládními škrty, které zase podvázaly domácí poptávku. Lidé nevidí perspektivu. Naopak cítí, že vláda nemá žádný cíl, žádnou jasnou politiku, a to beznaděj veřejnosti jen prohlubuje.

Svoji roli samozřejmě sehrály i korupční skandály, které ukazují, že zatímco politici po lidech chtějí, aby si v zájmu rozpočtové odpovědnosti utahovali opasky, sami politici na nejrůznějších úrovních odklánějí zcela systematicky veřejné peníze do spřáteleného soukromého sektoru.

Nejhůře ovšem – aspoň z mého pohledu – na veřejnost působí to, čemu se ve zkratce říká arogance moci. Tím je míněno chování politiků jak vůči občanům, tak nakonec i vůči svým konkurentům. Politici si vůbec nedají práci, aby vnímali obavy a starosti lidí – byť mohou být třeba iracionální – a dávají nepokrytě najevo, že jejich hrátky jsou pro ně ze všeho nejdůležitější. Z toho pramení i neochota a hlavně neschopnost se aspoň pokusit vysvětlit to, co se vláda snaží vydávat za reformy a což jsou v podstatě jen účetní škrty.

S tím souvisí i způsob, jakým se vláda chová k opozici, a to počínaje ustanovením vlády a následně neexistencí jakékoli diskuse o důležitých krocích, jako je třeba důchodová reforma. Dokud si vládní politici neuvědomí, že nemohou hájit jen své zájmy a případně nakrásně i zájmy svých voličů, ale zájmy všech obyvatel země, situace se nezlepší.

Pokud se politici a jim nakloněná média snaží zachraňovat situaci antikomunistickou rétorikou a takzvaně neokonzervativní ideologií, podobá se to pověstnému házení hrachu na zeď. Toho už mají lidé dost a zcela prokazatelně to nefunguje.

Svůj díl odpovědnosti samozřejmě nese i neschopnost ČSSD být věrohodnou opozicí, lhostejno, je-li za tím politická neschopnost či přílišná provázanost s místními kmotry. Lidé si prostě nacházejí jinou opozici.

Za současnou zcela bezprecedentní rehabilitaci komunistů tedy může jen a jen současná politika takzvaně demokratických stran. Jejich představitelé se chovali způsobem, který umožnil komunistům dosáhnout celkem snadného úspěchu, pro které komunistická strana nemusela téměř nic dělat. Vzhledem k bezprostřední reakci politiků, ve které postrádáme jakékoli známky sebereflexe, jejich zažitému chování a systému vnitřního fungování politických stran je ovšem naděje na nápravu, a tedy na „poučení z krizového vývoje“, abychom komunisty parafrázovali jejich jazykem, zcela minimální. 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty
Publikováno se souhlasem vydavatele