Poslanec Marek Benda hlasoval v mandátovém a imunitním výboru Poslanecké sněmovny proti vydání svého kolegy z KSČM Zdeňka Ondráčka k trestnímu stíhání pro trestný čin pomluvy. Trestní oznámení na něj podal Michal Horáček kvůli tomu, že Ondráček o něm lhal, když ho obvinil z udavačství pro StB.

Aby bylo jasno, já často nemohu přijít Markovi Bendovi na jméno, protože on je příliš poznamenán svým pražským původem, vůbec nezná mimopražské problémy a ani je nechápe. Jeho handicapem také je, že kromě poslancování nic jiného nedělal, takže o reálný život je pro něj španělská vesnice. Pro jeho poznání totiž nestačí dlouholetý pobyt v malostranských palácích. Nicméně v tomto případě jej chápu.

On uvedl, že takové situace – urážky nebo pomluvy mezi dvěma veřejnými osobami by se měly řešit až po skončení mandátu zákonodárců, protože za chvíli by mohla být stíhána třetina sněmovny. Já mu rozumím, že tohle opravdu není situace, která by měla být vyřízena okamžitě. Rozhodně to tedy není o tom, že by Marek Benda sympatizoval s komunisty, ale má s takovou žalobou faktický problém.

Aby bylo jasno, já si stojím za tím, že Ondráček je bývalý komunistický fízl, podlý člověk, lhář a darebák. Mně jde však principiálně o to, že pomluva by neměla být trestným činem. Slovní útok není fyzický útok, a pokud se jím někdo cítí dotčen, ať podá u soudu občanskoprávní žalobu. A jestliže se prokáže, že o něm ten druhý lhal, ať lhář dostane třeba milionovou pokutu nebo nějaký jiný podobný tvrdý trest. A pokud tedy nesouhlasím s trestným činem pomluvy, tak nemůžu chtít, aby za něj byl kdokoliv souzen. Právo nelze používat selektivně, s tím, že nepohodlné lidi budu soudit za pomluvu a zbývajíc nikoliv.