Knihu respektive sborník Velká vlastenecká katastrofa, který sestavil A. D. Košelev, vydalo v roce 2008 brněnské nakladatelství JOTA. Zabývá se příčinou porážky Rudé armády během prvního půl roku války od útoku Německa na Sovětský svaz 22. června 1941 do konce roku. Sympatické je, že autoři zavrhli dřívější sovětské hodnocení této epochy, cudně nazývanou prohraná pohraniční bitva. Pravdou je, že to byla tragédie obrovských rozměrů.

Nekompromisní je hned v první kapitole Prostá příčina velké katastrofy Mark Solonin. Ten rázně vyvrátil předchozí Stalinovy lži o tom, že Rudá armáda byla početně a výzbrojí slabší. Opak je pravdou, jednotky Rudé armády měly převahu v lidech, tancích, letectvu i dělostřelectvu. Němci měli na začátku konfliktu k dispozici asi jen3300 tanků.

Přesto německá armáda dokázala od začátku bojů do 10. července 1941 zničit 11 700 sovětských tanků, 19 tisíc děl a asi 10 000 letadel. Dobyla území o rozloze 700 tisíc km2 a svému protivníkovi způsobila ztráty téměř tři čtvrtě milionu vojáků. Za tři týdny od vypuknutí konfliktu ztratili Němci asi 65 tisíc mužů. Pro srovnání, při západním tažení v květnu a červnu 1940 přišli Němci o 156 tisíc mužů.

Německá armáda ve Francii za zhruba měsíc trvání konfliktu dobyla asi třetinu území Francie na severovýchodě zemně. Při východním tažení o rok později však za kratší dobu obsadila území velké jako tři tehdejší Polska a daleko větší než celá Francie.

Bývá obvyklé, že útočníci mají větší ztráty než obránci. V tomto případě to však bylo opačné a poměr byl 12:1 ve prospěch Němců. Jak správně podotkl Solonin, něco takového se stávalo tehdy, když proti domorodcům vyzbrojenými kopími a luky se šípy, útočily jednotky koloniálních velmocí s pušky a děly. To se dalo pochopit. Ale hůře se chápe fakt, že v tomto případě rozdrtil silnějšího soupeře slabší protivník. Na začátku války byly zničeny prakticky všechny prvosledové jednotky Rudé armády. Tento masakr by asi nepřežila žádná jiná armáda na světě, Tehdejší Sovětský svaz, k jehož nástupnictví se současné Rusko hrdě hlásí, to vydržel jen díky tomu, že měl hodně obyvatel a tak mohl posílat do boje stále nové jednotky a z toho důvodu přežil i obrovské ztráty. Tento fakt Němci podcenili, nemohli tolik doplňovat početní stavy svých vojsk a výsledkem tak byla pozdější velká přesila Rudé armády.

Nicméně je legitimní se ptát, proč Rusové na začátku války takto ostudně selhali? Názor Viktora Suvorova, který je rovněž součástí této knihy, že Sovětský svaz se připravoval na jinou válku a chtěl zaútočit proti Německu jako první, ale to ho předběhlo a on nebyl schopen se najednou místo útočení bránit, mnoho historiků nesdílí.

Jistě za to může i nezkušenost důstojníků a předcházející čistky ve velitelském sboru Rudé armády. Tohle je velká Stalinova vina. Tento masový vrah ale také decimoval svoje vojáky zcela diletantskými rozkazy, jež byly často mimo realitu. Byl to Stalin, který smetl ze stolu návrh náčelníka generálního štábu RA armádního generála Žukova na vyklizení Kyjeva. Ten se nakonec stejně nepodařilo Rusům udržet a výsledkem bylo obklíčení a zajetí půl miliónu rudoarmějců. A to nebyl jediný lapsus ruského bolševického vůdce.

Tito ruští historici si každopádně zaslouží uznání za odvahu vypořádat se s historickou pravdou, která pro jejich zemi rozhodně příjemná není.