Předseda Koruny české – Monarchistické strany Čech, Moravy a Slezska Václav Srb požaduje zrušení zákona o zásluhách prezidenta Beneše. Pro tento radikální krok ovšem existují pádné důvody. Beneš patří k tragickým postavám českých dějin a dvakrát v osudových okamžicích svůj národ nepodržel. V roce 1938 nařídil dobře ozbrojené a vycvičené československé armádě vydat hitlerovskému Německu bez boje československé pohraničí a o deset let později zase kapituloval před rudou tyranii. Svoji nerozhodností tak umožnil vydat české země do rukou dvou brutálních totalit, nacistické a komunistické.

Ovšem to nejsou jediné důvody, proč nelze Beneše považovat za osobnost českých dějin. Vyznačoval se výraznou odpudivou vlastností, osobní mstivostí. To na něm bylo krajně nesympatické a jeho obětí se stal též zlínský podnikatel Jan Antonín Baťa, který přesto, že penězi výrazně podporoval londýnskou exilovou vládu, byl po válce v roce 1947 Národním soudem odsouzen za kolaboraci, také proto, že patřil k Benešovým názorovým oponentům. Tento nespravedlivý rozsudek byl už naštěstí před několika lety zrušen.

Po II. světové válce umožnil de facto nástup komunistické diktatury, když kývl na zákaz Agrární strany, údajně kvůli spolupráci jejich představitelů s nacistickými okupanty, což nebyla pravda, protože významná část agrárníků se zapojila do protinacistického odboje, mezi nimi například ministr financí londýnské exilové vlády Ladislav Feierabend. Koneckonců, kdyby nesměly být po válce obnoveny všechny kolaborantské strany, muselo by se to týkat i KSČ. Byli to přece komunisté, kteří se až do útoku Německa na Sovětský svaz nijak výrazně protinacisticky neprojevovali, a jejich ilegální Rudé právo dokonce kritizovalo českou buržoazii a vůbec celý Západ za to, že štvou Angličany do boje proti dělníkům v německých uniformách. Beneš po válce nijak nezbránil odstavení svých blízkých londýnských spolupracovníků generálů Františka Moravce, šéfa zpravodajské služby a Sergěje Ingra, ministra národní obrany londýnské exilové vlády, do podřadných funkcí. Odepsal je jenom proto, že si to přáli komunisté.

Beneš nebyl osobnost formátu Masaryka, což také připomněl Petr Placák u sochy prvního československého prezidenta na hradčanském náměstí, kam monarchisté dorazili. Masaryka ocenil, podle něj zachoval to dobré z Rakouska- Uherska, a nebál se prosazovat pravdu i proti vůli většiny. To se týkalo jeho bojů proti pravosti Rukopisů královedvorského a zelenohorského a za tzv. Hilsneriády, kdy velmi razantně potíral pověru, že Židé páchají rituální vraždy.

Kdysi se také jeden novinář zeptal Jana Masaryka, jak by se jeho otec zachoval v září 1938, a odpověď byla jasná. „Táta by řekl, tož budeme sedlat.“ Prostě Masaryk uměl být rázný v situacích, kdy šlo o hodně, kdežto Beneš v nich selhával. I proto si myslím, že zabalení jeho sochy do červenobílého plátna, tradičních to českých barev, bylo na místě.