V době jeho dokončení byl fim zcenzurován. Jeho uvedení do kin přišlo v době tureckého totálního „uzavření se“ řešení kurdské otázky. Na filmovém festivalu v Istanbulu musel být uveden místy v „začerněné“ podobě. Symboly a obrazy kurdského odporu musely zmizet. Mimo Turecko je ale promítán necenzurovaný a získal řadu ocenění. Promítá se i ve Spojených státech. Tam poskytl Kazim Öz rozhovor webu „Ahval"“ který jej nadepsal titulkem – „Může se Turecko skutečně vypořádat s maskarem v Dersimu?“

Kazim, který sám pochází z Dersimu, popisuje historii filmu, jeho vzniku a peripetií, a vysvětluje, proč až třetí generace mluví o prožité bolesti. První mlčí a chce zapomenout, druhá popírá, až ta třetí má sílu promluvit. Stejný jev byl pozorován i u těch, kteří přežili nacistické koncentrační tábory. I hlavní hrdina filmu je vnuk děvčátka, které kdysi přežilo Dersim.

Dnes bohužel opět vidíme, že Turecko se nepoučilo. Znovu nastoupila cenzura. Což je jev nejen turecký. Můžeme jej opět pozorovat i v Německu. A už ji znovu máme i u nás, kde byly před prezidentskými volbami na čas blokovány na facebooku i ParlamentníListy.cz.

V roce 1938 by to byl Dersim – nyní je to Afrín

Mysleli jsme si, že válka v Sýrii skončila. Že Rusové pomohli Asadovi zvítězit nad Islámským státem. Jenže před dvěma týdny se militanti Islámského státu (IS) vrátili. Spolu s tureckou armádou napadli kurdskou provinici Afrín na severu Sýrie.

Pročítám weby, sleduju zprávy a děsí mě to mrazivé ticho z oficiálních míst. Skutečné velmoci mlčí. Jako když nacistická vojska 15. března 1939 obsadila zbytek okleštěného Československa. Prezidenti, premiéři, ministři zahraničí a obrany od Západu až na Východ jsou k turecké agresi němí. Nikdo nic podstatného ani nedělá, ani neříká. Maximálně vysloví „politování“ nebo větu jako „jsme nešťastní“. Vzorem planých žvástů je ministerstvo zahraničí USA. Po něm papouškuje Západ. I Vladimír Putin jako by zamrzl; prezident Ruska, které Sýrii pomohlo vyhnat džihádisty.

A Erdoganova vojska bombardují a ostřelují. I civilisty. Nebo převážně je. Turecká armáda „zaměstnává“ džihádisty v boji o Afrín, kde žijí převážně Kurdové, ale i uprchlíci ze syrské války. Tanky Leopard doprovázejí džihádisty slibující smrt nevěřícím, vesnice jsou ostřelovány dělostřeleckými granáty, vše „Made in Germany“. Kurdové v celé Evropě, hlavně v Německu a ve Švýcarsku denně demonstrují. Jedna demonstrace byla díky levicové mládeži a místním Kurdům i v Praze. Nikdo je nechce vidět, protože nikdo neví, co s tím.

Německá Die Linke svolala dne 1. 2. 2018 „Aktuelle Stunde“, tedy mimořádnou schůzi v německém Bundestagu. Poslankyně Katja Kipping ve svém projevu řekla mnohé, co spolková vláda nechce slyšet. Považuje mlčení spolkové kancléřky Angely Merkelové (CDU), ministra zahraničí Sigmara Gabriela (SPD) a ministryně obrany Ursuly van der Leyenové (CDU) za pád na kolena – před Erdoganem. Vyzvala k okamžitému zastavení dodávek zbraní turecké armádě – a označila je za šílenství z hlediska bezpečnosti. Jasně řekla, že vedle turecké armády vstupují na území Sýrie islamisti a slibují Kurdům a hlavně Kurdkám-bojovnicím smrt coby nevěřícím. Kippingová se dále ptala, jak je možné, že podle Erdogana se operace „Olivová ratolest“ koná s podporou NATO a se souhlasem Ruska? Ruku v ruce s tím jde i kriminalizace příslušníků kurdských milicí, kteří se opět stávají „teroristy“. Turecká vojenská operace, při níž umírají civilisté, je z hlediska boje proti teroru oficiálně zřejmě v pohodě. V Německu však opět začali uplatňovat zákaz vlajek Kurdské strany prácujících (PKK) či kurdských milicí bojujících proti džihádistům. Erdoganovy fotky na nás však čučí denně nejen v Německu. Naposledy se ze stránek novin „zubil“ při návštěvě u papeže.

Kippingová v Bundestagu upozornila, že se vede válka proti oblasti, kde se Kurdové pokoušejí zavést společnost, v niž jsou ženy rovny mužům a kde vládne ociální spravedlnost. „Kurdové a Kurdky mají s takzvanými západními hodnotami více společného než my sami,“ řekla poslankyně při jednání Bundestagu.

Holandsko stáhlo velvyslance z Ankary

A od té doby? Nic. Až v pondělí 5. 1. 2017 Holandsko odvolalo svého velvyslance v Turecku. Kéž by to byla první vlaštovka, že Turecko v této podobě nebude považováno za součást společenství civilizovaných národů.

Protože Kurdové vnímají, že na ně útočí nejen Turecko. Oni to cítí tak, že na ně útočí NATO německými a americkými zbraněmi. A že na ně útočí džihádisté, proti kterým donedávna v Sýrii a Iráku bojovali – po boku mezinárodních sil. A dnes už jsou zase „nežádoucí živlové“?

V úterý 6. 1. 2017 jsem na facebooku četla i prohlášení jedné velitelky kurdských ženských milicí, v němž uvedla, že pokud se jich nikdo nezastane, tak stáhnou své síly od Rakká. Kurdové na rozdíl od Turků mají i velitelky.

Kurdové pochopili, že si musí pomoci sami....

Desetitisíce Kurdů vyrazily v noci na úterý do Afrínu. Pomoci tamním bojovníkům – převážně z řad Lidových obranných jednotek (YPG - kurdsky Yekîneyen Parastina Gel). Které jsou dnes opět na žádost Erdogana zařazovány na seznam teroristických organizací. I když společně s vojáky US Army nedávno bojovaly proti IS v Iráku. Kurdové z ostatních syrských kantonů do napadeného Afrínu jedou, aby se připojili k odporu proti invazi. Dnes už jsou v Afrínu desetitisíce lidí navíc.

V Německu žijící Kurd pracující na mnichovské univerzitě Kerem Schamberger ve svém článku na facebooku položil zásadní otázky: „Budou západní velmoci – a Rusko – opravdu připraveny celé město a celou oblast obětovat? Přenechají město turecké armádě a džihádistům?“ ptá se Schamberger. Komentátor Martin Glasenapp zase položil otázku: „Kdo tady vlastně hájí západní hodnoty?“

To jsou slova, zachycená na facebooku. V našem mainstreamu o tom není slyšet nic.

Už je dost dokumentů a videí dokazujících, že džihádisté bojují spolu s tureckou armádou, zohavují mrtvoly, především žen, uřezávají lidem uši, vraždí, ničí obchody s alkoholem, zpívají džihádistické písně. Kde jsou západní hodnoty?

Ještě jednou se vrátím k rozhovoru s režísérem Özem a připojím k němu svůj závěr. Kazim končí tím, že Turecku může pomoci jedině to, že se vypořádá s událostmi jako byl Dersim – a s mnohými jinými. Na masakry a genocidu byli v Turecku vždycky experti – kromě Kurdů byli obětmi Arméni, Židé… To dobře víme.

Jak se ale se svou minulostí Turecko vypořádává, vidíme dnes více než zjevně. Agrese proti Afrínu je jen jinou obměnou toho, jak turecký stát opakovaně přistupuje k řešení „bezpečnostních problémů“. Odstraňuje je i s lidmi. Dalšími masakry. Ovšem, Erdoganovo Turecko si to může dovolit – je důležitým spojencem jak v rámci NATO, tak mimo něj. Rusové, kteří mají mít kontrolu nad vzdušným prostorem Sýrie, nechávají turecká letadla v klidu bombardovat. Celé dva týdny, až do pondělí 5. 2. Podle zprávy renomované novinářky Amberin Zaman působící v místě bojů, bylo džihádisty v prostoru Idlíbu v severní Sýrii sestřeleno ruské letadlo. Mezitím zprávu potvrdilo i ruské ministerstvo obrany a přidalo informace o smrti pilota, který se po katapultování ze sestřeleného letadla odpálil na zemi granátem – i se svými vrahy.

S nějakými trably kolem pár stovek mrtvých civilistů si Recep Tayyip Erdogan nemusí dělat hlavu. Může klidně angažovat džihádisty, uprchlé z obklíčení v Sýrii a posílat je proti kurdským bojovníkům – a bojovnicím, jejichž mrtvoly pak tito „bojovníci“ mohou zohavovat. Může pořádat nálety na civilní cíle, pole a olivové háje a ještě si vypůjčit olivovou ratolest jako symbol téhle „operace na zabezpečení hranic“. Může útočit na Afrín tanky, vyrobenými v Německu, a vládní němečtí politici ani neceknou. Nebýt toho, že jsou Kurdové denně v ulicích, dělali bychom, jako že se nic neděje… A za padesát let bychom byli schopni plakat u filmu, který by tato zvěrstva popisoval.

Jak řekla poslankyně Die Linke Katja Kipping v Bundestagu – „Nic nepřiměje naše politiky, aby dostali zuby od sebe a agresi odsoudili.“