To je velmi málo vzhledem k tomu, že by tyto strany měly tvořit základ našeho politického systému. Navíc je pozoruhodné, že tento podíl hlasů stačí na více než polovinu krajských mandátů. ČSSD ubylo více než 400 tisíc voličů. ODS více než 350 tisíc. Naopak KSČM 100 tisíc přibylo. Když se podíváme na procenta, tak ČSSD jich přes 12 ztratila a rozdíl mezi ní a KSČM klesl z 20% na o málo více než 3%. A ODS se pro změnu propadla z 20% na 12.  

Senátní volby nedopadly lépe. Volební účast v prvním kole oproti volbám před šesti lety klesla o více než 7%. Ještě zajímavější je, že do druhého kola postoupilo celkem 12 kandidátů KSČM. Před šesti lety to byli jenom tři.  

Legitimita současného politického systému se otřásá v základech. Dokonce se zdá, jako by se volič zoufale snažil vymyslet nějaký způsob, jak dát politické elitě najevo, že je s ní nespokojený. Spousta občanů to řeší tak, že jednoduše nejdou k volbám. Někdo dává svůj hlas komunistům. Další hází do urny neplatné volební lístky. Jiní preferují malé politické strany.  

Jak dlouho ale takový stav může vydržet a kam až může vést? Zatím jsme na dobré cestě k tomu, aby boj o první místo v příštích volbách do Poslanecké sněmovny vedla ČSSD s KSČM. Navíc se poprvé v historii České republiky může stát, že součet voličů, kteří nepůjdou k volbám a jejichž hlasy propadnou, dá dohromady více než 50%. Navíc je dost pravděpodobné, že se do Poslanecké sněmovny dostane minimálně šest, ale možná i sedm či osm politických stran oproti standartním pěti, což ztíží už takhle obtížné vládnutí u nás. Koalice se budou sestavovat hůře a budou ještě méně stabilní.  

Nic z toho není novinka. Směřujeme k tomu už dlouho, ale není vůle s tím cokoli dělat. Navíc činíme řadu kroků, které daný stav ještě zhoršují. Antikomunismus a snaha nepustit KSČM k moci této straně pouze pomohla a výsledkem jsou její dnešní vysoké preference. Schválením přímé volby prezidenta se pro změnu posiluje postavení hlavy státu, což v kombinaci s volbou Miloše Zemana a velmi slabými vlády, které u nás vzhledem k rozpadu stranického spektra budou ještě slabší, může vést k hodně velkým problémům.  

Stále není pozdě na to reagovat. Je pouze na politických stranách a jejich představitelích, zda v sobě najdou dostatek pudu sebezáchovy a začnou se chovat tak, aby se pro voliče stali alespoň trochu důvěryhodní. Jen tak mohou zastavit zmiňované trendy. Další důležitou výzvou je přestat už konečně hledat příčiny svých proher u někoho druhého. Popř. je svádět na nějaké skoro až přírodní zákonitosti. To, že letos utrpěla velkou porážku ODS, není vina toho, že v krajských volbách vždy prohrává ten, kdo je u vlády. Na příkladu Jiřího Pospíšila je to dobře patrné. Především jde o zachování důvěryhodnosti. I když je samozřejmě otázka, jak dlouho si ji bývalý ministr udrží.  

Nejde ale jen o ODS. Přestože se ČSSD tváří jako vítěz, utrpěla v těchto volbách stejnou porážku. Pokud někdo přijde o 75 mandátů a má takový úbytek hlasů jako ČSSD, tak to za výhru označit nelze. Místo, aby ČSSD reflektovala, co se jí v krajských volbách přihodilo, mluví o svém úspěchu, čímž snižuje naději na to, že by se ze své ztráty mohla poučit. Popř. se bude vymlouvat na to, že k nárůstu preferencí KSČM dochází v důsledku vládní antisociální politiky. Proč ale zároveň ten úprk voličů od sociální demokracie? Vznikem nových levicových stran kolem Miloše Zemana a Jiřího Paroubka to bude jen těžko. Těm nedalo hlasy ani 100 tisíc voličů, kdežto ČSSD jich ubylo více než 400 tisíc.  

Zkrátka etablované politické strany dělají něco špatně. Možná by stačilo, kdyby politici odváděli poctivou práci a následně se nebáli svou kampaň postavit na tom, že vyrazí mezi občany.

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty
Publikováno se souhlasem vydavatele