Protože sám Václav Klaus žádnou bližší specifikaci toho, kdo do této fronty patří, neuvedl, nezbývá nám než nahlédnout do seznamů pravdoláskařů, které pravidelně zveřejňuje Adam B. Bartoš. Byl to právě Václav Klaus, který po vydání první verze tohoto seznamu v prosinci 2010 označil pana Bartoše za geniálního, takže určitou relevanci jim snad přikládat můžeme.  

Přesto věc není tak snadná, jak by se na první pohled mohlo zdát. Když se například podíváme do posledního Bartošova seznamu, můžeme v něm nalézt dosti vyčerpávající přehled různých front: od kulturní, mediální, politické přes diplomatickou, politologickou, „intelektuální“, až po NGO, vědecko-akademickou, duchovní, lékařskou, finančně-manažersko-podnikatelskou a právnickou.  

Pan prezident ale mluví pouze o kulturně-mediální frontě. Znamená to, že ostatní fronty neuznává? Nahlédnutí do seznamu nám může poskytnout jistou naději, že by to tak opravdu mohlo být. Ve zmiňovaných dvou frontách například najdeme Zdeňka Svěráka, Michaela Viewegha, Evu Holubovou, Bořka Šípka, Jiřího Pehe či Jana Rumla. Problém je, že v tom případě nám vypadne například Tomáš Halík, který figuruje až ve frontě duchovní, či Jiřina Šiklová z fronty „intelektuální“, přitom z některých výroků pana prezidenta je možné vyvozovat, že právě Tomáš Halík a Jiřina Šiklová do jím uváděné fronty patří.  

Možná šlo jen o to, že pan prezident nechtěl složitě vyjmenovávat všechny druhy front, a tak raději použil zkratku kulturně-mediální. Má to jistou logiku. Do těchto dvou kategorií patří nejvíce osob. A je to právě fronta kulturní, která je nejrozsáhlejší. Dále se člení na režiséry, spisovatele, herce, muzikanty, architekty a jiné umělce. Ani toto vysvětlení však není dostatečné. Pan prezident navíc ještě uvádí adjektivum levicová kulturně-mediální fronta.  

Pokud nejnovější verzi seznamu prozkoumáme podrobněji, objevíme zde celou řadu zástupců levice: Jana Kellera, Bohuslava Sobotku či Petra Uhla. Vyskytují se zde ale také osobnosti například Jan Švejnar či Ondřej Liška, u kterých o levicovosti můžeme mluvit jen s opravdu hodně přivřenýma očima. Navíc není levicovost jako levicovost. Například v tíhnutí k levici u Petra Uhla a Václava Žáka je dost velký rozdíl. Ale dejme tomu, že do nějaké definice levicovosti patří oba.  

Pak jsou zde ale také osoby, které se k levicovým, řádí jen stěží. Například Jan Ruml, Ivan Pilip či Hana Marvanová. Opravdu byla Unie svobody svého času levicová strana? A co třeba takový Jan Fischer, Vladimír Dlouhý či Zdeněk Tůma, to nejsou úplně typičtí představitelé levice u nás. Stejně tak musí mít pan profesor Jan Keller velkou radost z toho, že patří do stejné levicové fronty jako Mirek Topolánek, Zdeněk Bakala, Marek Dalík či Karel Schwarzenberg. Podobné pocity ale musí mít i Jaromír Štětina, který se ocitl po boku Jiřího Dienstbiera ml. Jak tento rébus tedy vyřešit?  

Jednou z možností je, že navzdory Bartošově genialitě myslel pan prezident nějaké jiné fronty než ty jeho. Anebo nakonec o fronty vůbec nejde. Levicové, kulturní či mediální to všechno jsou pouhá krycí označení. Ve skutečnosti jde o vztah k Václavu Klausovi. Ve frontě se ocitne každý, kdo se o něm ošklivě či kriticky vyjádřil. Jak je to ve skutečnosti, poznáme už brzy. Stačí si počkat na další verzi Bartošova seznamu. Pokud se v ní objeví Roman Joch, bude jasno.

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty
Publikováno se souhlasem vydavatele