Tento výraz nebo lépe řečeno postupy, které se označují takovýmto výrazem, průměrná neodborná veřejnost jen obtížně dešifruje. Pro všechny prosté občany „bohužel“, pro vrcholné činitele „naštěstí se tím ani nezabývá, protože tímto způsobem stát vydal již bilióny korun za všechno možné i nemožné, nejčastěji za velmi předražené a často podvodné „služby“. Ty peníze mohly být alokovány s úspěchem tam, kde by skutečně pomohly miliónům lidí.

Co to vlastně je? Outsourcing je nejjednodušeji, i když možná nikoliv nejkomplexněji, vysvětlitelný tak, že na činnost, kterou vykonával jakýkoliv subjekt vlastními silami, si tento subjekt někoho zjedná, takže si tyto činnosti od někoho vlastně koupí, a tím je nemusí dělat sám, respektive mohly by se k nim dostat levněji.
Jak tento fenomén asi vznikl? Například sedláček štípal dříví na zimu a byl z toho celý zmožený. Šel kolem hladový krajánek a rád by si dal něco k snědku. I požádal pantátu o kus chleba. Pantáta opáčil, že chléb bude, i homolku přidá, když mu chasník naštípe to dříví. A první outsourcing byl na světě!

Uplynula staletí a státní subjekty, později tzv. organizační složky státu, napojené na státní rozpočet, měly hned od počátku možná nikoliv jediný, ale přesto vše převyšující důvod – „ohloupnout veřejnost“. Abychom tento důvod pochopili, musíme udělat maličkou exkurzi do ekonomiky takového subjektu. Nadřízené ministerstvo přidělí příslušné ROPO (starší název subjektu pro jednoduchost, jinak „rozpočtové a příspěvkové organizace a také organizační složky státu“) v rámci rozpočtu na běžný rok finanční částky:

1. Částku na běžné výdaje celkem, která obsahuje:

- závazný objem prostředků na platy za provedenou práci a počty zaměstnanců,

- povinné pojistné sociální a zdravotní, odváděné za zaměstnance státu,

- prostředky na OON (smlouvy na práce mimo pracovní poměr, tzv. o dílo),

- převod do Fondu kulturních a sociálních potřeb,

- účelové a ostatní výdaje (pracovně „provozní výdaje“)

2. Částku na kapitálové výdaje celkem, která obsahuje:

- podíl státu na reprodukci majetku (pracovně „investice“)

Z oddílu 1. stát hlídá daleko důkladněji, než legendární Cerberos první odrážku a v návaznosti odrážky druhou a třetí, oddíl 2. stát hlídá celý. Kromě toho byly zejména počty zaměstnanců státu (úředníci jsou přece parazité, pravila kdysi dělnická třída, a tento názor se u ní nezměnil!) vždy předmětem trvalé kritiky a neustávala snaha o snížení jejich počtu a s tím i mzdových a dalších nákladů na ně.

Vzápětí po převratu přišli organizační géniové na myšlenku, že přece úklid na ministerstvu nemusí vykonávat jeho zaměstnankyně vyzbrojená hadrem a koštětema! A ejhle! Čirou náhodou nějaký kamarád nebo známý správce budov ministerstva „byl ochoten se obětovat“ a založit úklidovou firmu. Od myšlenky je jen krok k činu a je-li podpora, firma Čistíto, s.r.o. byla na světě, co by dup! Ministerstvo propustilo všechny uklízečky, které obratem zaměstnala firma Čistíto, s.r.o. nebo se rovnou převedly smlouvy. Zaneřáděné prostory ministerstva bylo třeba uklízet, ale vlastní uklízečky nebyly! Ještě že v suterénu měla kancelář úklidová firma Čistíto, s.r.o. Hned dostala zakázku. Moderní outsourcing byl na světě! A jaké výhody to přineslo všem stranám!

a) Ministerstvo snížilo počet zaměstnanců o 100 osob (uklízeček), veřejnost byla oblbnuta, že se „státní administrativa“ snižuje.

b) Úklid byl zajištěn, neplatil se z ostře sledovaných prostředků na platy, ale z účelových a ostatních výdajů (provozní výdaje) na základě dodavatelských faktur, které firma Čistíto, s.r.o. vystavovala.

c) Samozřejmě, že tento úklid byl dražší než předtím, minimálně o zisk před zdaněním majitele firmy Čistíto, s.r.o., ale kdo by se nad tím pozastavoval, z ostře sledovaného mzdového fondu a povinného pojistného se ušetřilo 8,5 miliónu Kč, a pranic nevadilo, že z provozu se za úklid zaplatilo o 2,5 miliónů Kč více. Rozpočtové zdroje na provozní náklady se musely položkově trochu restrukturalizovat, ale to byla maličkost.

d) Kamarád zaplatil státu daň, na účtu mu zbyl balík čistého zisku a všichni byli spokojeni. Je pravděpodobné, že i ten, kdo tu zakázku zařídil, nějak pocítil kamarádovu vděčnost, třeba za zpracování projektu privatizace uklízecí služby.

Tento jeden příklad byl popsán jako model situace, která nastala masově. ROPO se houfně zbavovaly obslužných (a dále nejen obslužných, ale i zásadních činností, jako IT, projektových útvarů apod.!!!). Samozřejmě zpočátku bylo málo privátních subjektů, které se outsourcingem zabývaly, a tak přístup k zakázkám byl snadnější. Velmi rychle však tento fenomén převážil. To s sebou přineslo výběrová řízení, která by za normálních okolností transparentního průběhu znamenala komplikace při získávání zakázek pro předem zamýšlené osoby. Ale kam se hrabou zákony na českého člověka! Ten vždycky dokázal, že zakázku získal právě ten zamýšlený kamarád či kamarád kamaráda. Mnohé kauzy se začínají rozmotávat teprve nyní, řada jich je zcela beznadějně zašmodrchaných a k rozetnutí gordických uzlů mečem chybí odvaha soudců (není, kdo by to udělal a precedenty český zákon nezná) nebo paměť (protagonisté a svědkové si nic nepamatují – epidemie Alzheimerovy choroby je zlá!).

ROPO řeší outsourcingem všechno. Uklízení, dopravu, strážní službu, údržbu, správu budou, ubytování, praní prádla od záclon po hadry na podlahu. To by bylo snad i v pořádku, kdyby se obecně dařily transparentní soutěže na dodavatele s nejlepším násobkem ceny a užitné hodnoty. Obce a města, jako veřejnoprávní korporace, se snaží také houfně využívat outsourcingu, a to i v případech, kdy by vlastní vysoce kvalifikovaný zaměstnanec na dotační projekty nebo domovník či uklízečka na správu budov a na úklid byli podstatně levnějším (a největším) přínosem k věcem. Zejména pokusy o manipulaci výběrových řízení na veřejné zakázky jsou smutné jak v provedení, tak v důsledcích. Přesto si mnoho starostů myslí, že dotační projekt, tendenčně někoho zvýhodňující, zpracovaný externí firmou, vyviní radu či starostu z manipulace. Jedná se o velký omyl. Za projekt nese odpovědnost ten, kdo podepsal – starosta. A přesto nejsme schopni se zbavit výběrových podmínek, šitých na míru firmě Franty. Outsourcing může nabýt i rozměrů vpravdě „humorných“. V poslední době jsme se dozvěděli, že před deseti léty bylo třeba uskladnit strategické zásoby nafty, a to podle nařízení EU na devadesátidenní provoz (aby nafta nezestárla, mění se podle nějakých vzorců stále starší za novější. Jako na potvoru se podařilo u nás uskladnit množství potřebné pouze na 87,5 dne a na ten zbytek ne a ne sehnat kapacitu. I přispěchala na pomoc rychle čerstvá německá společnost s českým vedením ViktoriaGruppe, která tuto službu nabídla, a Česko ji využilo. Sklady má v ČR a v Německu. Nedávno se zjistilo, že ekonomika této společnosti pokulhává, že neplatí DPH, dokonce že milióny tun uskladněné tekutiny se jaksi vypařily. Bratru škoda 600 miliónů Kč. A společnost tento týden dokonce vyhlásila úpadek.

Samozřejmě že věc se týká i privátních subjektů, které mají nejrůznější důvody. Jedním z hlavních důvodů je omezení podílů, které lze z evropských a dalších dotací použít na platy a odměny za práci. A tak když to nejde za práci, musí to jít za poradenskou činnost! Kolik jenom kauz se již řešilo, řeší a ještě bude řešit, než se dohledají k vyplaceným penězům takovéto „poraděnkovské elaboráty“, které často představují několik listů obecně známých skutečností, kompiláty z odborné literatury nebo jsou doslova snůškou neužitečných nesmyslů, avšak byly za ně v rámci rozpočtu projektu vyplaceny milióny!

Outsourcing může dosáhnout až absurdních rozměrů a důsledků. Existují adresy, na kterých jsou přihlášeny desítky, dokonce stovky firem, aniž by tam bylo možné kohokoliv zastihnout. Často jde o mrtvé schránky, a přitom firma právně existuje, je zapsána v obchodním nebo živnostenském rejstříku. Řady firem jako právnických osob jsou reprezentovány jedním nebo dvěma lidmi, přičemž dosahují miliónových obratů a zabývají se desítkami činností. Jak to mohou zvládnout jinak, než využitím cizích zdrojů (outsourcingu) případ od případu?

Řada ministerstev a státních úřadů řešila a řeší formou outsourcingu právní služby, ačkoliv zaměstnávají armády právníků, a celé své informační technologie s dosahem na celý stát a všechny občany (evidence obyvatel, evidence motorových vozidel, sociální dávky, důchody, pojistné dávky, nepojistné dávky, dotace a další a další). Bez dokonalého softwaru se tyto subjekty stávají mrtvými obry, neschopnými plnit základní činnosti, v jejich žilách nic neproudí a ony nejsou ani majiteli licencí, ani schopny plnit úkoly, pro které byly zřízeny. Licence na dílčí softwarové projekty i na komplexní systémy totiž vlastní jejich outsourcingové - externí autorské firmy nebo jednotlivci, kteří drží ministerstva v hrsti a nutí je platit a platit obrovské licenční či udržovací poplatky a servis pod hrozbou zhroucení se toho, co ještě jakž takž funguje. Před rokem jsme se sotva dostali z nefunkční novinky v sociálních dávkách návratem ke starému softwaru, který má už zase být nahrazen něčím jiným (?!). Tisk informoval o stále neukončeném sporu MPSV s firmou Gordic a využívání jejích systémů (GINIS). Je to opravdu to, co jsme bezhlavým masivním využíváním outsourcingu chtěli? Opravdu stály ty zpočátku „kosmetické“ nakonec záměrně masové výměny vlastních zaměstnanců za externí zato?

Takto se nakonec dostáváme i ke zcela nepochopitelné kauze vybuchujících muničních skladů na Zlínsku. Ministerstvo obrany pronajalo údajně prázdné sklady, které nebylo ekonomické ošetřovat strážní službou, privátním firmám. Byli to kamarádi nebo jejich známí? Byli to lidé z oboru nebo spekulanti z podsvětí? To nelze zjistit? Tito nájemci do údajně prázdných skladů navozili tisíce tun zbrojního materiálu, s nímž si obrana nevěděla rady. Zase outsourcing! My zavřeme všechny oči a vy za nás zlikvidujete materiál – munici od nábojů po rakety, které snad byly prošlé a měly být zlikvidovány? Nebo byly použitelné, na prodej, a bylo třeba je někam uložit a „sehnat někoho, kdo se bude za tučný podíl věcí zabývat?“ V každém případě někdo někomu platil obrovské sumy za uskladnění těch tisíců tun munice a jejich strážení. Proč to leželo ve skladech, k nimž dírami v plotech mohl přijít kdokoliv? Jak to, že tam byli údajně pouze dva „hlídači“, kteří nota bene přišli o život, když tam nyní musí být několik set vojenských strážců? Proč tam nebyla armáda privátních security zaměstnanců, která by vše podle plánů a na směny zajišťovala strážní službou? Protože by to stálo peníze na jejich mzdy a „vývar“ nájemců by byl nižší! Na to všechno už je nyní pozdě, vláda létá sem a tam, samospráva a státní správa mají poplach, organizuje se mimořádné jednání sněmovny atd., atd. Nakonec to bude řešit armáda, policie a vlastně stát. Doufejme, že všechny náklady budou pořádně sečteny a dány k náhradě „nájemcům“ skladů.

Na začátku fenoménu „outsourcing“ byli nějací pánové „By“ – outsourcingy by mohly býti výnosné, když se to vezme správně do ruky. Nebo tam byl nějaký pan „Bych“? – kdyby záleželo na mně, já Bych rozhodl, aby to bylo výnosné pro mne, pro bráchu, pro nás, pro vás, pro kamarády …

Teď hledáme viníky. Jsou jimi zcela jistě ti, kteří přišli mimo jiné na nápad výbornou (a jistě bezpochyby všude jinde čestnou) světovou myšlenku outsourcingů implantovat do velmi speciálního, a bohužel často podvodného, českého prvobytně pospolného kapitalismu, kde po desetiletích půstu chtěla většina rychle zbohatnout. Tento týden padla v televizní debatě „objevná“ myšlenka: odpovědní za výbuchy jsou ti, kteří ty outsourcingové a nájemní smlouvy podepsali. Ale kde ti konkrétní lidé jsou? Kdo je dohoní? Jak dlouholetým pozorováním a zkušenostmi zjistili naši předkové, kteří to také precizně formulovali do nádherného a vše vypovídajícího přísloví:

(Dnes je) „pozdě Bycha honit!“

Sleduji, jak to dopadne s panem Bychem (pardon Šiškou) z MPSV, ale zatím nic moc. Páni Bychové tak zůstanou i v této zatím pro lidi nejnebezpečnější poslední „výbuchové“ kauze zřejmě zcela beztrestní a budou v luxusu užívat plodů své namáhavé práce.