Někdo je druhem v nějakém společenství, v součinnosti s ostatními. To mi připadá logické a pozitivní. „Soudruh“, interpretovaný na pozadí čtyřiceti let československého komunismu, je nadávka. Většina dnes dospělých lidí zažila u tohoto slova řadu významových změn.
Ovšem často se nejedná o změnu pohledu na společenství, ale o změnu pohledu na vlastní individuální biografii. Připomněl mi to Jiří Rusnok, když nedávno v Rádiu Česko hovořil v interview o předdůchodech o „soudruzích v Bruselu“.
Tím ošklivým soudruhem, kandidátem komunistické strany byl Rusnok pár let sám. Rozumí tedy tomuto výrazu? A přetrvává tahle příslušnost? Dává mu snad dokonce právo, označovat tak druhé?
Zpráva by pak mohla znít: „Soudruh Rusnok označil bruselské úředníky slovem ´soudruh´, neboť vůči tomuto pojmu má obzvláště kvalifikovanou pozici.“ Na to je ovšem soudruh Rusnok přeci jen dost inteligentní. A v jeho parlamentních životopisech jeho dřívější stranická skoropříslušnost nefiguruje. Možná je to dnes již pan Rusnok, kdo ví.
Co tedy za věcí stojí? Vycházím z toho, že Jiří Rusnok spíše od něčeho bulvárním trikem odvádí pozornost. Buď předpenzím sám nerozumí, o čemž pochybuji, nebo něco nechce pojednat otevřeně. Byli bychom bývali byli zvědavi, co pan Rusnok k bruselskému komentáři namítá z věcné perspektivy a zda na něm najde i nějaký pozitivní aspekt, třeba jen částečně. Znamenalo by to, že si hraje s bruselskými experty alespoň na stejném písečku.
Místo toho použil povrchního příměru, který pro českou veřejnost dlouhodobě prosazuje pan prezident. Tato veřejnost podle posledního průzkumu veřejného mínění již většinově neakceptuje Evropskou unii – hodnoty jsou poprvé pod padesáti procenty. To je v zemi, kde většina mávala Gottwaldovi, opět taková hezká izolovaná bábovička na vlastním písečku. Úspěch páně Klausův, Rusnokův, Jaklův. Klobouk dolů.
Proti Evropě se vyhrocující veřejnost si již ani není schopná na internetu naťuknout patřičná data a přesvědčit se o tom, že Unie shrnuje zkušenosti z velkého počtu členských zemí a vyplatí se proto, dát si na takové závěry pozor. Zajímavá je však očividná logika věci, která v našich poměrech jakoby očividná nebyla.
Pokud se dozvídáme, kolik podvodů v zacházení s evropskými prostředky si české politické elity naplánovaly, je přeci jasné, že je pro ně veřejná atmosféra odmítání partnerské kontroly důležitá. Mne osobně těší, že přicházejí kontroly i z Bruselu, které ne tak snadno podléhají místnímu korupčnímu stylu práce. Měli bychom je vítat a přemýšlet o tom, jak by se náš státní rozpočet uvolnil, kdybychom měli poctivě zadministrované evropské fondy. Jde totiž o více peněz, než vláda chce uspořit jinde.
Zatím nás naše elity, i pan Rusnok, balamutí svým mobbingem. Po těch jeho „bruselských soudruzích“ bychom měli všichni toužit, neboť oni nutí naše elity pracovat podle průhledných pravidel. Tyto elity, které chtěly – jako pan Rusnok – dělat v osmdesátých letech kariéru, akceptovaly proto i neprůhledná pravidla-nepravidla komunismu, chtějí dělat kariéru i dnes, za stejně neprůhledných a nekontrolovaných poměrů. Proto se bruselských kontrol bojí. A to je dobře.
Jen bychom měli s potěšením pozorovat, jak si při tom trochu šlapou na vlastní kravatu. A samozřejmě bychom měli i hledat někoho jiného.
Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
