Politiky s máslem na hlavě, de facto politické amatéry s malou odolností vůči stresům jakéhokoliv druhu. Zvykli si, že díky jejich „politické hmotnosti“ a informacím ve stylu „složky na každého“ prostě jen stačí na potenciální konkurenty „u žlabu“, nebo na ty, kteří jim třeba jen „nejdou na ruku“, zadupat a udělat „bu-bu-bu“. Většinou je vystaráno – šťoural si pustí do kalhot, a kýženého výsledku je dosaženo.

Pokud se protivník takzvaně „nepodělá“ a pokračuje ve zlobení, vytáhnou nějaké to „máslo na hlavě“ (kterého tam má většina nejen politiků za svůj život zpravidla víc než dost), proženou ho cíleně a ve správný moment médii a uplatí pár (byť třeba jen zdánlivých) insiderů z jeho okolí, aby to máslo (zpravidla výrazně již žlukle páchnoucí) věrohodně potvrdili a co nejvíce rozmazali. Tohle obvykle spolehlivě donutí i skutečně tvrdé nátury vhodit bílý ručník do ringu a stáhnout se. Z politiky, z ekonomiky nebo z byznysu.

Když ani gradovaný tlak nepomůže a nepohodlný diblík to odmítá vzdát, pokračuje se aktivací „kámošů“ (například) ve Vojenském zpravodajství, kteří jsou specialisty na organizování diskreditačních akcí – ať už se jedná o vykonstruované obvinění z pohlavního zneužití, nedovoleného ozbrojování nebo držení drog. Oblíbené je také obvinění z braní úplatku na základě několika miliónů, zázračně se v noci před zatčením objevivších na kontě nepohodlného subjektu. Tomu už neodolá téměř nikdo. Tito protivníci jsou následně mediálně zadupáni do země, vyvrženi z lůna společnosti slušných lidí a společensky, ekonomicky a občas i fyzicky likvidováni.

V obzvláště zapeklitých případech a když všechny předešlé metody nátlaku selžou je dalším stupněm tortury veřejné lynčování lumpa nehodného, bohu nemilého. Za pomoci spřátelené „pražské kavárny“, oblíbených figurek politického panoptika města pražského, „aktivistů“ z neziskovek a podobně se svolají přes mediální sítě tzv. příznivci a pár set placených studentů. Uměle vytvořený dav, dirigovaný zkušenými manipulátory, poté s řevem a často pod ukrajinskými vlajkami (proč vlastně ukrajinské vlajky? … že by hrozba Majdanem?!) táhne za neskutečné pozornosti mainstreamových médií Prahou a žádá většinou naštěstí jen obrazně, ale sem tam i fyzicky hlavu darebného nedobroty a nepřítele národa

Stojí-li dareba navíc v cestě byznysu „spřátelených“ zahraničních firem, je možné zapojit i pracovníky ambasád příslušných „spřátelených“ zemí. Ti mohou například zařídit vytištění dostatečného množství červených karet, nebo papírů s nápisem DE-MI-SE, aby dav v médiích působil jednotným dojmem jako jedno velké stádo.Třídní nepřítel je poté zadupán do asfaltu, a cesta k dostavbě JETE, JEDU či nákupu vrtulníků je otevřena.

Za normálních okolností a podle zkušeností výše zmíněných českých politických dinosaurů tohle v českých podmínkách politicky, lidsky ani obchodně nepřežije nikdo. Alespoň zatím nikdo nepřežil, s výjimkou svérázného, všem měřítkám české politiky se vymykajícího, neprůstřelného politického apatosaura Miloše Zemana. Což je ovšem výjimka potvrzující pravidlo takovým způsobem, že se stala pravidlem sama o sobě. Ale jak to vypadá, příslovečná kosa na příslovečný kámen padla i v případě současného premiéra.

Na rozdíl od svých protivníků zocelen tvrdými poměry v byznysu, zvyklý pracovat s vysokou mírou rizika, čelit tvrdému tlaku konkurence a bránit vytvořené impérium,  Andrej Babiš úspěšně uplatňuje své těžce nabyté zkušenosti v politice. S miliardovým majetkem za zády dokáže nejen úspěšně čelit amatérským pokusům českých politických nedouků a rádoby investigativních pisálků o pošpinění jeho jména při každé možné i nemožné příležitosti, o vyvolání vládní krize, či o něco jako puč po pražsku, ale dokonce využívat jejich stále směšnějších a průhlednějších akcí k růstu své popularity a podpory nejen u skalních voličů.

Andrej Babiš toho nejspíš má jako podnikatel „na svědomí“ hodně. Miliardářem se nestanete, jste-li z gruntu hodný a milý člověk. Podle všeho dost jeho kroků například při likvidaci konkurence bylo hodně na hraně etiky, a občas i zákona. Ale zřejmě se v tom nijak zásadně nelišil od konkurence a dalších obchodních subjektů panujících na českém trhu. A také nejspíš nikdy nepřekročil zákon natolik, aby bylo možné ho na něčem skutečně nachytat. Jak to vypadá, nepochybil nijak zásadně dokonce ani v kauze „Čapí hnízdo“

Vždyť i zpráva OLAF, svého času opozicí vzývaná téměř jako esence ryzí pravdy o Babišově zásadní vině, je dnes v tichosti zapomenuta, protože, byť velmi neurčitě, vlastně konstatuje jediné – „… z pohledu EU k ničemu zásadnímu nedošlo, a pokud premiér Babiš porušil české zákony, vyřiďte si to v Čechách a nás do toho netahejte. My máme svých starostí dost!“ A to Babiše do EU napráskal zdroj z nejdůvěryhodnějších – anonym!

Nehájím Andreje Babiše. Toho jsem skutečně dalek. Ale myslím, že ta poslední akce proti němu, pečlivě naaranžovaná na základě ve své podstatě vysoce neetické, hloupé, a z pohledu švýcarských zákonů dokonce trestně postižitelné návštěvy „investigativního“ dua Slonková – Kubík u jeho nemocného syna, při níž zneužili ilegálně nahraného, digitálně zpracovaného a více než po měsíci „ve vhodný moment“ zveřejněného „rozhovoru“, je pro něho přímo „darem z nebes“. A přivede mu naprosto proti očekávání výsledky mediálního sondování různými agenturami zpitomělých českých politických pseudocelebrit další cenné hlasy do stranické kasy.

Češi nemají rádi, když se do někoho kope. Ať už fyzicky, nebo jen obrazně. A dávají to kopajícím znát. Kdyby dnes byly předčasné volby, premiér Babiš a jeho ANO z nich opět vyjdou jako suverénní vítězové. Nejspíš vyšším poměrem hlasů, než při volbách minulých. Možná by stálo za úvahu přemýšlet nad tím, proč. Tady někde je totiž ukryta cesta ke sjednocení politických trpaslíků, všelikých politických hnutí a pidistran a dát jim konečně jeden společný program a shodné cíle. Je v tom návod, jak se konečně zbavit těch, kteří se nejvíce podepsali na současném tristním stavu naší země a „kvalitě“ našich životů. Možná i včetně Andreje Babiše.