Papandreu byl silně antikomunistický politik, liberální demokrat a vlastenec. Jeho liberální strana Svaz středu získala ve volbách v roce 1964 drtivou většinu. Začal prosazovat větší samostatnost Řecka na mezinárodní scéně, snažil se o vymanění armády, jejíž důstojníci byli vychováváni americkými vojenskými školami z vlivu USA a otevřeně hovořil o vystoupení Řecka z NATO. Chtěl rovněž, aby se řecká část ostrova Kypr, uměle rozděleného při ukončení jeho okupace Británií, stala součástí Řecka. To se samozřejmě nelíbilo ani Británii, ani (a to především) USA. Bylo nutno přistoupit k "pacifikaci" a „normalizaci“ neposlušné země. K „srpnu 68“ na druhé straně železné opony.

Proto zahájila CIA koncem roku 1965 operaci (dnes bychom řekli „hybridní“) s cílem svrhnout Papandreovu demokraticky zvolenou vládu. Američané měli oporu jak v osobě otevřeně proamerického krále Konstantina II, tak ve velení řecké armády a v opozici, která byla sice ve výrazné menšině, ale byla dobře situovaná a ovládala značnou část médií. Součástí operace byly akce k diskreditaci Papandrea a členů jeho vlády, finanční a mediální podpora konzervativní opozice a organizování veřejných protestů mládeže, zejména studentů.

Operace skončila právě 21. dubna již zmíněným vojenským pučem (dnes bychom řekli „proxi válečnou operací NATO bez použití vnějších vojenských sil“). K provedení puče byl vytvořen operační vojenský plán Prometheus, připravený v součinnosti s orgány NATO údajně pro případ komunistického převratu. Junta, známá jako Černí plukovníci (Black colonels – J. Papadopulos, S. Pattakos a N. Makarezos) od počátku jasně ukázala, že myslí změnu poměrů vážně a na žádnou demokracii si nehodlá hrát ani náhodou

V rozmezí jediného měsíce neomezeného teroru bylo popraveno více než 8000 lidí, celkové počty obětí junty jdou do desítek tisíc. Sám Papandreu byl zajat a zemřel za nejasných okolností v domácím vězení 1. listopadu 1968. Jeho pohřeb se stal celonárodním protestem proti vládě junty, za účast na masových demonstracích zaplatily desítky lidí svými životy. Vláda plukovníků skončila až v roce 1974. Byli zadrženi a za zločiny, které spáchali na řeckém lidu, byli odsouzeni k trestu smrti, který jim byl později změněn na doživotí.

A co na to „západní demokracie“ v čele s USA? S nástupem junty v Řecku souvisí další plán NATO, zvaný Gladio. Ten byl původně vypracován k zastavení nástupu komunismu v Itálii již v 50. letech, ale později byl upraven tak, aby byl použitelný k potlačení nežádoucích vlivů v libovolné západní zemi. Jeho součástí bylo vytváření buněk paramilitárních skupin, ovlivňování veřejného mínění, použití přímých ozbrojených akcí a akcí skupin „stay-behind", které měly údajně sloužit "k zadržování komunismu".

Řecký vojenský puč roku 1967 byl otevřeně podporován Spojenými státy. Když tehdejších velvyslanec USA v Aténách Phillips Talbot označil vojenský puč za „A rape of democracy (znásilnění demokracie)", Jack Maury, který vedl CIA v Aténách mu odpověděl: „How can you rape a whore?“ (Jak můžeš znásilnit děvku?) Ačkoli docházelo k masivnímu porušování lidských a občanských práv, západní spojenci řeckou vojenskou juntu dále podporovali „ze strategických vojenských důvodů“.

Proč o tom píši. Srovnávám-li (při vší úctě k jejím obětem) okupaci z roku 1968, její přímé následky a dopady na českou společnost včetně následné „normalizace“ (která byla plně v československých „všeumělů“) s tím, co se stalo v Řecku o rok a něco dříve, označil bych dění v tehdejší ČSSR v letech 1968 až 1971 v parafrázi názvu románu Ericha Marii Remarqua nejspíše pojmem „Na východní frontě klid“. Pro ty, kteří se domnívají, že vystoupit z NATO je jednoduché jen doplňuji, že "Plán Gladio" stále existuje. Samozřejmě příslušně modifikovaný a upravený podle současné "úrovně poznání". A že neziskovky, „kavárna“, „studentské demonstrace“, vyvěšování trenýrek všeho druhu, pískání na pietních aktech ani různá ProMoPra, Čapí hnízda nebo kauzy proradných milenek nevznikají jen tak samy od sebe.