Demokracie má za úkol chránit národy před sebezničením, ale počítá s angažovaností a informovaností všech zúčastněných, k čemuž ale v současnosti – díky pasivitě voličů a díky manipulaci mainstreamem – prostě nedochází.

V této souvislosti předkládáme občanům k posouzení návrh programu Aliance národních sil na systémovou změnu společnosti a dosavadního ekonomického modelu.

Jaké kroky je nezbytné podniknout:

Především zjednat nápravu v ČNB a zamezit dalšímu žonglování s českou korunou, jež vcelku přineslo pouze enormní ztrátu českým občanům, kteří ji budou muset nakonec zaplatit, ač nastala fakticky bez jejich vědomí a souhlasu.

Omezit repatriaci zisku z práce našich občanů zahraničními investory, neboť v současnosti je takto ročně vyvážena již 1/3 hodnoty ročního státního rozpočtu a tato hodnota každoročně dále vzrůstá.

Opustit naši orientaci na zahraniční montovny u nás a soustředit se na zvýšení přidané hodnoty našich výrobků, jejich finalizaci a prodej v maximálně možném rozsahu českými výrobci. Tedy na zvýšení příjmů pro tento stát a pro české firmy;

Vytvořit pro vše výše uvedené potřebné podmínky, kterých je však možné dosáhnout pouze vystoupením z EU a z NATO, aby politici, kteří nejednají v zájmu národa, ale nadnárodních celků a zahraničních korporací, ztratili přímou podporu a krytí (jak finanční, tak i mediální) zvenčí. Jinak se nic nezmění!

Nejprve je ovšem třeba vymezit se proti stávající záměrně matoucí mainstreamové praxi. K ní patří zejména argumentace pomocí roční výše HDP - z jeho růstu totiž občané ČR nic nemají, neboť je prakticky celý vyvážen a zlepšuje tak úroveň obyvatel v Německu, příp. do EU pozvaných migrantů ze „třetích“ zemí. Stalo se tak realitou, že naši občané pracují na zvýšení životní úrovně občanů jiných zemí, zejména pak Německa. Proto se v těchto souvislostech hovoří o ČR jako o kolonii, proto byla s ohledem na propady příjmů většiny svých občanů přeřazena americkou bankou J.P. Morgan mezi rozvojové země.

Pokud chceme dosáhnout systémové změny nutné k vytvoření podmínek pro zvýšení životní úrovně našich obyvatel a pro zvýšení sociální solidarity u nás, pak je nejprve třeba si uvědomit, že náš stát (a naši občané s ním) stojí nyní na křižovatce, z níž vedou dvě cesty:

• jedna, která znamená pokračovat v dosud nastoupené cestě „levné práce“ po r. 1990 (tedy v „závodě ke dnu“) a která vede k úpadku do chudoby a k likvidaci zbytku sociálního státu u nás či 
• druhá, vyžadující změnu stávajícího ekonomického modelu, která spočívá v nahrazení „levné práce“, ve vyšší úrovni a kvalitě výrobků, v jejich vyšší přidané hodnotě a v jejich přímém prodeji. Tedy taková, která zajistí udržení a zlepšení sociálního státu a dohnání srovnatelných evropských zemí z hlediska životní úrovně. A současně taková, která vyžaduje systémovou změnu a k tomu i potřebné personální změny.

Dlužno říci, že ani v této věci nemají některé alternativní strany jasno, o těch parlamentních ani nemluvě. Ty se soustřeďují vesměs na „hájení svých pozic“. Podobná situace přitom existuje i v případě obrany našich hranic a země před invazí ilegálních migrantů se všemi důsledky z toho pramenícími. Vše ale začíná od definování národního zájmu. A na to nemají mnohé politické strany vůbec odvahu.