Jak dnes vnímáte 17. listopad 1989 a navazující události?
Čím víc se události „Velkého Listopadu“ v čase vzdalují, tím víc mi připadá, že šlo o divadelní představení podle scénáře, na kterém se podílel štáb autorů a režisérů. Jejich vzájemná komunikace měla trhliny, protože celý „kus“ byl spíchnutý narychlo. Třeba neohlášený průvod z Albertova na Vyšehrad a pak směrem do centra asi neměl tak spontánní původ, jak se to mnohým účastníkům tehdy jevilo. To usuzuji z vyprávění některých očitých svědků.
Vy jste se průvodu neúčastnila?
Ne, já jsem byla doma s partnerem (Ludvíkem Vaculíkem) a dvouletým synem. Mladší dcera byla na škole v přírodě a starší Maria, tehdy šestnáctiletá, na Albertov šla. V květinářství už kytku nesehnala, ale potkala se tam s Olgou Havlovou, která bydlela o dva domy dál, a ta jí sousedsky dala polovinu svých růží. Kolem sedmé se demonstrující dav už valil po okny našeho tehdejšího bytu na nábřeží, Maria zazvonila u vchodu a když jsem seběhla dolů, přemluvila mě, abych jí dovolila jít s davem ještě dál. Byl s ní slušně působící spolužák, který se mi zaručil za její bezpečnost. Slíbila mi, že do osmi bude doma.
Zatelefonovala jsem do Svobodné Evropy, že dav demonstrantů míří k Národní, ale oni už to věděli. Pak jsem stála u okna a s obavami sledovala, že se na mostě Legií (tehdy 1. máje) štosují tramvaje. Nervózně jsem poslouchala Svobodku a Hlas Ameriky, kde už se mluvilo o policejním zásahu.
Před osmou mi Maria krátce zatelefonovala. Mluvila šeptem, říkala, že je schovaná v nějakém bytě v Mikulandské, že je jich tam asi čtyřicet, jsou v bezpečí a každý smí krátce zatelefonovat domů. Chtěla jsem za ní běžet, ale vysvětlila mi, že okolí Národní třídy je ze všech stran zablokované. Nevím už, v kolik se vrátila. Ženě, která studenty ukrývala ve zhasnutém bytě, protože dům prohledávala policie, jsem v dalším dni šla poděkovat. To už byla Národní uklizená, ale mám vizuální vzpomínku na rozpraskané keramické odpadkové koše, z kterých trčely boty. Pak se začaly šířit zprávy o mrtvém Šmídovi.
První následné demonstrace na Václaváku jsem se účastnila. Pořád jsem se otáčela k Muzeu a čekala, kdy proti nám nastoupí policisté v helmách, se psy a obušky, tak jako v Palachově týdnu. Když se neobjevili, začala jsem mít pocit neskutečna.
Pocit neskutečna? V jakém smyslu?
Chovají se obchodní řetězce v ČR poctivě?Anketa
Náš tehdejší kamarád Václav Havel použil Ludvíka jen při ustavování Občanského fóra v Činoherním klubu. Ani tam nemluvil, pouze byl fyzicky přítomen. A ještě později posloužil před volbou prezidenta. Doprovázel Václava do Kladna, kde na balkóně radnice (tehdy Národního výboru) o něm řekl pár pozitivních vět. Navzdory těmto zkušenostem jsme ale předávání moci (tedy sametovou revoluci) vnímali s nadějí.
Vzpomínám si, jak jsem chodila na střední školy a učiliště vyprávět studentům příběh Jana Palacha, o kterém jsem krátce předtím vydala v samizdatu knížku. Ale díky zkušenostem z průběhu „revoluce“ jsem například odmítla nabídku, abych tzv. kooptovala do Federálního shromáždění. Bylo mi osmatřicet a chtěla jsem tu druhou polovinu života plně věnovat psaní knih a filmových scénářů. Dost mých přátel z disentu politické funkce přijalo. Jiní aspoň získali kvalitnější byty.
Taky mě udivovalo, kolik nových sympatizantů se ke mně najednou hlásí, především z řad herců. Nejspíš očekávali, že se podle mých scénářů budou točit filmy, v nichž oni dostanou role. To moc nevyšlo, většina mých scénářů se nerealizovala, takže je teď postupně vydávám knižně. A ti tehdejší herečtí „přátelé“ už mě dnes neznají. Ale to jsou příběhy spíš na román než na rozhovor.
A vy si myslíte, že socialismus měl šanci reformovat se?
V té době si to myslelo hodně lidí. Z těch, co prožili Pražské jaro. Postupný návrat ke kapitalismu byl vnímán jako dost hanebný krok zpátky. Ale veřejná debata o tom, co je národním a státním zájmem, vůbec neproběhla. Z geopolitického hlediska by stejně nebylo možné, navázat po dvaceti letech na ideály, které Pražské jaro vytvořilo. Jako malá země ležící na křižovatce vlivů nedokážeme „prorazit“ s novým směrem. V minulosti, kdy země Koruny české byly rozsáhlejší, zkoušeli naši předkové opakovaně uplatnit své předčasně zrozené myšlenky a nevzdali se svého „kacířství“ ani na popravišti nebo v exilu.
Nejpraktičtější z těch humanistických snílků byl T. G. Masaryk. Jsem ráda, že nemůže být svědkem toho, jakou odpověď na jeho „Českou otázku“ dnes dostáváme od demokratického Západu.
Fotogalerie: - Zrušme komunisty
Zkusme trochu pozitivnější téma. Kterého českého polistopadového politika si vážíte?
Vážila jsem si Jaroslava Bašty, jehož charakter teprve doceníme. Miloš Zeman je Baštovi intelektuálně blízko, ale chybí mu Jaroslavova pokora a obětavost. Velmi jsem si vážila Eduarda Zemana, někdejšího ministra školství, který skutečně bytostně chápal, že i malý národ může být veliký svou vzdělaností a kulturou. Po odchodu z politiky šel pracovat do antikvariátu. Nádherný příběh! Vedle Eduarda Zemana jsem hluboce vděčná dalším dvěma ministrům vlády Miloše Zemana, kteří při nočním mimořádném jednání hlasovali proti přeletu bombardérů na Bělehrad. Ortel tím sice nezvrátili, ale pro budoucnost zachovali přátelský vztah Srbů k Čechům. Letos v létě jsem pár dní byla v Bělehradě, takže vím, o čem mluvím.
Václav Klaus se v poslední čtvrtině svého života snaží opravovat svou předchozí stopu v české politice, i to je pozitivní, protože to může ovlivnit část jeho skalních obdivovatelů. Emocionálně souzním s Miroslavem Ransdorfem, i když intelektuálně jsem mu nesahala ani po kolena. Nesmírně si vážím Zdeňka Mahlera, který sice nebyl politik, ale pro český národ a jeho kultivaci vykonal titánskou práci.
Z mladší generace mě zaujal Petr Drulák, který je stále ve vývoji a průběžně se snaží o nové poznatky a vize podělit s těmi, kterým schází čas i píle k takovému rozhledu. Petr Drulák dobře zná české dějiny a tudíž ví, že bez kvalitního školství a autentického umění nemáme šanci vybřednout z těch močálů, ve kterých vězíme pod hesly demokracie, tolerance, lidská práva a svoboda slova (pro jedinou povolenou pravdu).
Přebudovat školství je ovšem běh na dlouhé trati. Ale čas pro nápravu zdecimovaného národa se krátí...
Čas se krátí a možná už odčítá k nule. V takovém období se někteří uchylují k modlitbě, jiní k alkoholu a další vyjdou v neděli 17. listopadu do ulic protestovat proti lokajské vládě. Možná budou vyprovokováni i k bitkám. V dalším týdnu bude internet zavalen videonahrávkami z těch střetů. Něco málo se dostane i do mainstreamových médií. Premiér s trikolórkou na klopě smutně pohovoří ve veřejnoprávní televizi o tom, že státní svátek, v němž oslavujeme získání svobody a obnovení suverenity, byl zneužit a zneuctěn skupinami samozvanců. Pár lidí možná bude zatčeno a trestně stíháno. Revoluce ale nevypukne. Tuto neděli ještě ne.
A v budoucnu s ní počítáte?
V blízké budoucnosti ne. Nevidím totiž organizaci ani organizátory, kteří by dokázali svrhnout moc a vědět co dělat den poté. Na 28. říjen roku 1918 byli čeští vlastenečtí politici připraveni. Dokázali s využitím struktury Sokola bez použití zbraní zajistit zásobování (a zamezit vývoz potravin a surovin na hroutící se frontu), vzít do zajetí císařského armádního velitele, který měl rozkaz českou revoltu násilně potlačit, vyhlásit na ryncích měst a obcí státní samostatnost, průběžně dávat záruky úředníkům, že smějí beztrestně převléct kabáty a dál oddaně sloužit novému režimu. Takže Masaryk s Washingtonskou deklarací v ruce (po letech usilovné diplomatické práce v zahraničí) přijel už k hotovému.
Sokol dnes k převratu využít nemůžeme, je to už jen „folklórní“ společenství. V naší současné tristní situaci nám asi nezbývá, než vyvinout tlak na kultivaci médií, aby i lidé čerpající informace pouze z provládní televize a rozhlasu, poznali, že ve vzduchu je změna a byli ochotni ji podpořit. Například ve volbách. Pokud nepřijde válka dřív, máme pořád naději, že tu vykradenou zemi naše děti zase postaví na nohy. Musejí ale vědět proč! A tím se vracím k tomu školství a k historii. A k výchově v rodinách. Pokud totiž ten záměrně přerušený koloběh nedokážeme znovu nahodit, vyšumí i veškeré úsilí našich předků do ztracena.
Fotogalerie: - Za vyšší platy
Z vaší nedávno vydané knihy „Falešní svatí“ zní obdobná varování. Jak dlouho jste ji psala?
Je to sbírka vybraných textů za posledních pět let. Knížka začíná reportáží z putování po Krymu na podzim roku 2019. Když jsem si tu krymskou stať při korekturách přečetla dnešníma očima, užasla jsem nad tím, jak moc se svět za těch pár dalších let posunul k velkému konfliktu. Plukovník Foltýn nebo generál Koudelka by asi usoudili, pokud dokážou číst knihy, že je to celé proruská dezinformace. Ve skutečnosti je to chronologické svědectví o úpadku Evropy a bohužel i českého národa. Poslední zařazený text jsem věnovala Janě Bobošíkové k jejímu letošnímu jubileu. Psala jsem těch pár stránek tři týdny, já píšu pomalu, nicméně každý den. Ta stať dedikovaná paní Janě se jmenuje „Od nepaměti k nepaměti.“ Nejsvižněji jsem napsala text s názvem „Úpadek dvorních šašků.“ Plk. Foltýn by se v něm mohl najít, jenže on není hledač, ale slídil. A literatura asi není jeho koníčkem.
Křest knihy jste měla poslední říjnový den ve Slovenském domě. Proč ne v Luxoru?
Luxor je pro mě příliš luxusní prostředí, tam se chodí pro podpisy memoárů, například paní Albrightové. A i to se tehdy moc nezdařilo. Na netu ještě snad koluje video, na kterém paní Madlenka křičela na Jaroslava Foldynu a Vaška Dvořáka něco o špinavých Srbech… Zato Slovenský dům v posledních letech supluje agendu českého ministerstva kultury i zahraničí a organizuje debaty, kulturní večery a přednášky. Jeho sál v podzemí připomíná útulnou pivnici, místo, kde se lidé potkávají, občas i v debatě pohádají, ale vždy se tam rádi vracejí. Takových svobodných enkláv už v Praze mnoho není.
Závěrečný dotaz. Pokud knihu nenabízejí v Luxoru, kde tedy?
Existuje České vlastenecké knihkupectví, které založil Petr Hampl. „Falešné svaté“ už má připravené k distribuci na dobírku.
Čtenáři z Moravy a Slezska si můžou „Falešné svaté“ objednat v ostravském knihkupectví Knihu chraň!
To mě inspiruje ještě k doplňkové otázce. V mládí jste začínala jako samizdatová autorka. A teď se vracíte do stejné řeky. Jaké to je?
Není to stejná řeka...
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovalo 0 čtenářů)
Souhlasíte s Lenkou Procházkovou?
autor: Martin Huml
