Ve Zlínském kraji (odkud pocházím) se to hemží natolik stupidními slogany, že snad nemá ani smysl přemýšlet o tom, co který kandidát je nebo není, resp. co při jeho případném zvolením bude schopen pro občany udělat nebo svou činností pro jejich blaho přispět. Tak například jeden slogan, v tomto případě ODS, konstatuje, že prý „Postavíme kraj na nohy“. No, nějak mi ušlo či jsem si nevšiml, že by Zlínský kraj padal na hubu nebo se plazil po kolenou, a proto je potřeba jej „postavit na nohy“! A propos, pokud to někteří politici takto vidí, tak to jen díky jim samotným.

Heslo ČSSD nám voličům zase oznamuje, že kandidáti ČSSD při jejich zvolení „Vrátí kraji dobrého hospodáře“. Ptám se, kam že se poděli ti dobří hospodáři, když je ČSSD teprve hodlá nainstalovat? Není to snad důkaz, že se do dnešní doby hospodařilo s nedobrými hospodáři? Zbytečná otázka, není-liž pravda! Jiný billboard nás zase informuje, že nově zvolení „zástupci lidu“, budou-li zvoleni, hodlají „Uzdravit náš kraj“. Otázka ovšem je, zda je nemocný kraj a jeho lidé, nebo jeho současné, bývalé (a nepochybně tomu bude i u nastávajícího) vedení, potažmo zastupitelstvo kraje, protože „sliby se slibují, blázni se radují“! Z tohoto přísloví jasně vyznívá ona diagnóza, kterou trpí (nejen) náš „nemocný“ kraj!

Lze pochopit, že každé takové či podobné volby s sebou nesou nepřeberné množství slibů a předsevzetí, které se (alespoň v podmínkách české demokracie) jen málokdy podaří splnit. A ne vždy jen z objektivních důvodů, ale také často proto, že jedno naše přísloví říká, že „Slibem nezarmoutíš“, jiné zase, že „Účel světí prostředky“, nemluvě o tom jiném přísloví, že „Slíbené vydrží stejně jako uzené“. To ovšem neznamená, že by se ve Zlínském, stejně jako v jiném kraji, naprosto nic nedělalo, nebudovalo, že by se neinvestovalo. Jenže už nikdo neřekne, kolik peněz se neproinvestovalo, ale rozkradlo, uplatilo, odklonilo či prostě zdefraudovalo. O tom se mlčí, na druhé straně o to více se ti noví, zaručeně poctiví, čestní, spolehliví a odpovědní kandidáti mohou ohánět různými nesmyslnými hesly a sliby (celorepublikově je to neuvěřitelé množství iracionálních, oblbujících, nereálných a kandidáty k ničemu nezavazujících sloganů a hesel).

V poslední době se v Česku hodně, často a rádo nejen mluví, ale také bojuje o záchranu „naší demokracie“. Ponecháme-li stranou logiku a relevantnost tohoto nesmyslého úsilí, které prosazuje zejména Milion chvilek, ale rovněž řada pravicových politiků, kterým chybí větší volnost a svoboda nejen ve svobodě slova, ale hlavně ve svobodě podnikání, šíření zcestných myšlenek, ideologie, v dehonestaci a diskreditaci živoních realit a jiných nelogických a nesmyslných požadavků (viz předseda Senátu Vystrčil). Je-li řeč o demokracii, je třeba si připomenout, co demokracie znamená, jak je naplňována či realizována. Konstatování, že demokracie znamená v překladu „vláda lidu“, zná snad každý středoškolák a měl by znát i každý politik, jedno, na jaké úrovni. Skutečná demokracie je, resp. by (pokud bude) měla být tou hlavní ideologickou motivací pro život v naší společnosti. Nabízí se však otázka, je tomu skutečně tak?