Tak např. predikovaný ministr zahraničí vlády ČR Tomáš Petříček (ČSSD) se netají dlouhodobým přátelstvím s kontroverzním Miroslavem Pochem z téže „stáje“ tedy ČSSD, který byl prvním a dlouho obhajovaným kandidátem      na post ministra MZ, předsedou ČSSD Janem Hamáčkem. Samozřejmě, že těch přátel bude mnohem víc, ale u této „posvátná trojice“ existuje jisté specifikum, neboť se jedná o ne zrovna standardní obsazení postu ministra zahraničí. Je ve zkratce: návrh ČSSD prostřednictvím jeho předsedy Hamáčka byl na kandidáta M. Pocheho, který se setkal s naprostým , resp. zásadním nesouhlasem prezidenta Zemana, ale také premiéra Babiše. Už také víme, že pan Hamáček dost sveřepě  obhajoval, resp. trval na kandidatuře na ministra zahraničí pana Pocheho, což nakonec vyústilo, vedle funkce ministra vnitra i na dočasné obsazení tohoto postu samotným panem Hamáčkem. Že však snaha p. Hamáčka byla marná a že se musel podvolit tlaku prezidenta a premiéra, je také známa. Předseda ČSSD Hamáček, vědom si vážnosti situace, nechtíc ztratit vazby, vliv a v neposlední řadě také „přátelství“ s panem Pochem, zvolil známou taktiku, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Pan Poche měl či  má velmi blízkého přítele, ba dokonce spolupracovníka (údajně na postu asistenta europoslance), což přivedlo pana Hamáčka na myšlenku, navrhnout na post ministra zahraničí „přítele“ Tomáše Petříčka, současného prvního náměstka tohoto resortu. Tak se také stalo a pan Petříček je dnes již tzv. „ v předsálí“ kanceláře ministra zahraničí vlády ČR, resp. „ v očekávání“ (!) jmenování panem prezidentem Zemanem.

I tento „taktický tah“ však není tak zcela bezproblémový. Jak už výše zmíněno, všichni tři si jsou „přátelsky“ velmi blízcí, znají se mnoho let a není pochyb, že jejich přátelství přerostlo v ideál realizace své osobní  kariéry každého z nich. Z politického hlediska je patrné, že ČSSD by se k jejich záměru měla stát odrazovým můstkem, ne-li východiskem. Nicméně, taková je politika, ve které se bohužel (zatím beztrestně), uplatňují všechny způsoby a prostředky, jak takových cílů dosáhnout. Ostatně, pan Petříček ještě nemá úplně vyhráno, ještě nebyl jmenován.

Kromě toho je tu však řada vážných aspektů, které po případném  jmenování pana Petříčka mohou jak se říká, dohnat později. Jeden z hlavních je  právě ona úzká vazba, ne-li závislost na panu Pochem, jakkoliv tvrdí, že není ničí loutka. Nemusí jít však o žádnou loutku, ale ať se tomu říká jakkoli, vazba na pana Pocheho je evidentní. Pan Petříček na dotaz, zda zůstane pan Poche na ministerstvu takticky odpovídá v tom smyslu, že o tom bude rozhodovat po svém jmenování. Říká, že je jeho právo vybrat své spolupracovníky což by nasvědčovalo tomu, že pokud si neuvědomí jisté riziko z případného ponechání (jako externího poradce, resp. po skončení Pocheho mise v EU) na ministerstvu, určitě tu možnost Pocheho působení na MZ (možná i schválně) využije. Má k tomu mnoho důvodů jako  např. , že stejně jako pan Poche má shodný názor na eventuální přijetí syrských sirotků. Podle něho prý pokud se děti najdou (zde je ovšem zásadní otázka, kde a jaké děti hledat a koho považovat za děti, protože podle paní Šojdrové, která tuto bezprecedentní diletantskou lavinu spustila, by to měli být sirotci, chlapci ve věku 12 – 17 let!), tak naše společnost bude schopna poskytnout jim útočiště. I zde je v symbióze názorů nejen s panem Pochem, ale i panem Hamáčkem, podle kterého by naše země měla projevit humanistické základy, jak je prý položil T.G. Masaryk. Není nad to, je-li potřeba něco prosadit, poukazovat (lépe řečeno zneužívat) na Masarykovy principy či zásady, které     na řadu liberálních demokratů vždy zaberou.