Tak např. predikovaný ministr zahraničí vlády ČR Tomáš Petříček (ČSSD) se netají dlouhodobým přátelstvím s kontroverzním Miroslavem Pochem z téže „stáje“ tedy ČSSD, který byl prvním a dlouho obhajovaným kandidátem      na post ministra MZ, předsedou ČSSD Janem Hamáčkem. Samozřejmě, že těch přátel bude mnohem víc, ale u této „posvátná trojice“ existuje jisté specifikum, neboť se jedná o ne zrovna standardní obsazení postu ministra zahraničí. Je ve zkratce: návrh ČSSD prostřednictvím jeho předsedy Hamáčka byl na kandidáta M. Pocheho, který se setkal s naprostým , resp. zásadním nesouhlasem prezidenta Zemana, ale také premiéra Babiše. Už také víme, že pan Hamáček dost sveřepě  obhajoval, resp. trval na kandidatuře na ministra zahraničí pana Pocheho, což nakonec vyústilo, vedle funkce ministra vnitra i na dočasné obsazení tohoto postu samotným panem Hamáčkem. Že však snaha p. Hamáčka byla marná a že se musel podvolit tlaku prezidenta a premiéra, je také známa. Předseda ČSSD Hamáček, vědom si vážnosti situace, nechtíc ztratit vazby, vliv a v neposlední řadě také „přátelství“ s panem Pochem, zvolil známou taktiku, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Pan Poche měl či  má velmi blízkého přítele, ba dokonce spolupracovníka (údajně na postu asistenta europoslance), což přivedlo pana Hamáčka na myšlenku, navrhnout na post ministra zahraničí „přítele“ Tomáše Petříčka, současného prvního náměstka tohoto resortu. Tak se také stalo a pan Petříček je dnes již tzv. „ v předsálí“ kanceláře ministra zahraničí vlády ČR, resp. „ v očekávání“ (!) jmenování panem prezidentem Zemanem.

I tento „taktický tah“ však není tak zcela bezproblémový. Jak už výše zmíněno, všichni tři si jsou „přátelsky“ velmi blízcí, znají se mnoho let a není pochyb, že jejich přátelství přerostlo v ideál realizace své osobní  kariéry každého z nich. Z politického hlediska je patrné, že ČSSD by se k jejich záměru měla stát odrazovým můstkem, ne-li východiskem. Nicméně, taková je politika, ve které se bohužel (zatím beztrestně), uplatňují všechny způsoby a prostředky, jak takových cílů dosáhnout. Ostatně, pan Petříček ještě nemá úplně vyhráno, ještě nebyl jmenován.

Kromě toho je tu však řada vážných aspektů, které po případném  jmenování pana Petříčka mohou jak se říká, dohnat později. Jeden z hlavních je  právě ona úzká vazba, ne-li závislost na panu Pochem, jakkoliv tvrdí, že není ničí loutka. Nemusí jít však o žádnou loutku, ale ať se tomu říká jakkoli, vazba na pana Pocheho je evidentní. Pan Petříček na dotaz, zda zůstane pan Poche na ministerstvu takticky odpovídá v tom smyslu, že o tom bude rozhodovat po svém jmenování. Říká, že je jeho právo vybrat své spolupracovníky což by nasvědčovalo tomu, že pokud si neuvědomí jisté riziko z případného ponechání (jako externího poradce, resp. po skončení Pocheho mise v EU) na ministerstvu, určitě tu možnost Pocheho působení na MZ (možná i schválně) využije. Má k tomu mnoho důvodů jako  např. , že stejně jako pan Poche má shodný názor na eventuální přijetí syrských sirotků. Podle něho prý pokud se děti najdou (zde je ovšem zásadní otázka, kde a jaké děti hledat a koho považovat za děti, protože podle paní Šojdrové, která tuto bezprecedentní diletantskou lavinu spustila, by to měli být sirotci, chlapci ve věku 12 – 17 let!), tak naše společnost bude schopna poskytnout jim útočiště. I zde je v symbióze názorů nejen s panem Pochem, ale i panem Hamáčkem, podle kterého by naše země měla projevit humanistické základy, jak je prý položil T.G. Masaryk. Není nad to, je-li potřeba něco prosadit, poukazovat (lépe řečeno zneužívat) na Masarykovy principy či zásady, které     na řadu liberálních demokratů vždy zaberou.

Mohlo by se zdát, že je to jisté východisko, jak se před světem ukázat, že jsme humanisté, jenže to má velký háček který, zda z neznalosti či nezájmu, přehlížejí jak pan Petříček (poche), tak pan ministr vnitra a předseda ČSSD  Hamáček. Jedná se totiž o diplomatické a tedy z principu zásadní stanovisko velvyslance Syrské republiky v ČR, který se k této záležitosti jednoznačně vyjádřil. V písemném stanovisku mj. říká, že v sociálním životě má Sýrie celkem dost dobře fungující mechanismus péče o své sirotky, že by bylo rozhodně lepší a účelnější,  kdyby naši politici vytvářeli podmínky a prostředí, které by syrským sirotkům a uprchlíkům umožnilo vrátit se zpátky do Sýrie, kde jsou pro ně daleko lepší životní podmínky a prostředí. Rovněž důrazně upozornil, že syrský zákon neumožňuje adopci (rozuměj zavlečení) syrských sirotků do zahraničí a dodal, že syrští sirotci nejsou na prodej! Podle jeho názoru jediná správná cesta a pomoc je přímo na území Sýrie!

Není pochyb, že toto diplomatické stanovisko je natolik jasné a že by jej měli naši politici, včetně pánů Hamáčka, potažmo Pocheho či Petříčka, coby předpokládaného ministra zahraničí, bez výjimky respektovat. Pokud by se tak nestalo, může to vyvolat jistou mezinárodní roztržku (incident), což není zrovna žádoucí. Není proto jasné, proč jmenovaní pánové jdou tak umanutě  hlavou proti zdi, když v přijetí syrských sirotků existují zásadní problémy, které nerespektovat je přímo trestuhodné.

Další z problematických aspektů je názor pana Petříčka na otázku, jak naložit s uprchlíky, kteří jsou již v Evropě. Jeho názor je, že by to mělo vyřešit Rakousko, které v době svého předsednictví má přinést návrhy na opatření, jak nastavit evropskou migrační politiku. Mnoho slov, ale žádný konkrétní návrh na řešení ze strany pana T. Petříčka. Nemluvě o tom, že toto je pouze vize a výhledové řešení, coby možnost řešení tohoto problému. Není však od věci také připomenout fakt, že uprchlíci, kteří se již nachází v Evropě, nejsou zrovna ochotni (pokud to zrovna neodmítají) se vrátit a pokud bude za strany EU přijata nějaké forma řešení, je či bude dost obtížné donutit uprchlíky k odchodu zpět do své země. Nepochybně i zde bude znovu hrát nemalou demonstrativní roli otázka lidských práv, které stejně jako v případě přijímání imigrantů, budou naopak sloužit k obhajobě při jejich eventuálním vyhošťování.

Neméně pozoruhodné je také názor a stanovisko pana Petříčka k otázce protiruských sankcí, o kterých prý hovořil i s prezidentem Zemanem. Na otázku, jaký má na sankce názor a zda si myslí, že jsou účinné odpověděl, že sankce jsou jedním z nástrojů, kterým také můžeme dát najevo, že jsme nespokojeni  s tím, že Rusko nedodržuje mezinárodní právo (zatímco zřejmě USA toto právo „vždy čestně, spravedlivě a zcela jednoznačně “ dodržují! pozn. autora). Aby se vyhnul dalším otázkám v této záležitosti sdělil, že sankce nejsou na pořadu jednání, nicméně připomněl, že Česká republika bude (řiťolezecky) postupovat v souladu se svými partnery v EU. Ostatně, také jak jinak, že?

Jak z uvedeného vyplývá, pan Petříček je do značné míry sebevědomý a dává najevo, že je schopen ministerstvo zahraničí „ukočírovat“. Otázkou zůstává, nakolik bude politiku MZ realizovat sám nebo pod vlivem svých „sociáldemokratických přátel“. Pozice ČSSD v celostátní politice není zrovna v nejlepší, což ostatně ukázaly i výsledky komunálních voleb. Tento stav nevylučuje, že se ČSSD bude „jako tonoucí stébla chytat“ vždy a všeho, co by je ještě udrželo nad vodou (rozuměj u moci, vlivu a peněz), což nemusí být vždy zrovna dosahováno těmi nejčistšími způsoby a formami. Zkušeností  s takovými problémy je víc než dost (viz např. ODS). Nicméně nejbližší doba ukáže, zda se ČSSD nebude řídit známým historickým heslem: „Toho bohdá nebude, aby ČSSD z boje utíkala“, nebo „ Prohráli jsme boj, ale válku ještě ne“!