Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR konečně 23. dubna 2019 schválila zdanění peněžitých náhrad, které církve dostávají od státu za majetek nevydaný v restitucích i přes předchozí zamítnutí této novely Senátem. Změna zákona prý nejen že způsobí církvím vážné finanční obtíže, ale pro některé menší církve může být dokonce likvidační. „Tato novela se nám jeví jako nemravná a je ve své podstatě protiústavní“, říkají představitelé jmenovaných subjektů.

Do roku 1989, tedy do listopadové revoluce, resp. ještě dlouho poté, prakticky do doby, než byl schválen (protiústavní) zákon o církevních restitucích a církvím začaly být vraceny jimi nikdy nevlastněné majetky a nemovitosti, existovaly církve a náboženské subjekty v podmínkách totalitního režimu. Po celou tu dobu řekněme že nestrádali, ale ve srovnání ze současností měly, řekněme výrazně horší podmínky, nicméně fungovaly a stabilně provozovaly svou ekumenickou činnost. Alespoň to představitelé církve, zvláště římsko-katolické často zmiňovali, aby ukázaly, v jakých podmínkách církve existovaly. Že to zdaleka není pravda, je nasnadě. Ale budiž, buďme lepší než oni a připusťme, že to neměly církve lehké a že musely o své „bytí na slunci“ bojovat. Ostatně, budeme-li poctivě vycházet z Bible a Písma svatého, pak poslání církve je přece jejich služba lidem, církev by měla být svatá a bezúhonná (Ef 5,27). Církev musí zůstat v Kristu věrná a na něm závislá. Církev by neměla hledat spojení s politickými, mocensko ekonomickými strukturami. Smyslem existence církve nejsou nádherné budovy, vzdělaní duchovní, historické varhany a lustry či zasedající výbory. Otázka: Co z toho všeho církev respektuje?

Jinými slovy, samotná církev varuje před hamounstvím, mamonářstvím, chamtivostí, rozpínavostí, ale také před nedůstojnou nespokojeností, politikařením, taktizováním a v neposlední řadě osočováním a pomlouváním. Církev v podstatě odmítá všechny lidské, tedy světské neduhy a nepravosti, kterých by se měla církev prostřednictvím svých představitelů, vyvarovat. Že tomu tak v mnoha případech není, je nabíledni.

Ve světle výše uvedených skutečností a především proklamacemi, které církev prezentuje cestou Bible v Písmě svatém a jiných církevních materiálech, je zcela jasně a zřetelně zmíněna cesta a vůle církve být jiným fluidním subjektem, než je ten světský.  Jak si ale vysvětlit slova pana kardinála Duky, který se na jedné straně nemůže smířit s „dalším okrádáním církve“ v případě zdaňování vráceného majetku, ale hned také tvrdí, že „Církev netvoří nenažraní preláti“! Tak proč potom církev v Česku tak nestoudně baží po majetku, nemovitostech, bohatství? Jestliže Duka říká, že „Církvím byl majetek konfiskován komunistickou vládou a že zmíněné (církevní) subjekty s bičem v ruce finančně udržovali v živoření“ (jak dramaticky vyjádřeno, že?), pak je s podivem, na co si dnes, po nabytí majetku a peněz, vlastně církevní preláti stěžují. Ve srovnání s před lety, tedy dobou komunistické vlády, toho mají dnes tolik, že se ani neuvědomují, že jsou služebníci Boží a ne bezbožní mafiáni a kulaci.