Přímá volba může zvýšit ústavní legitimitu prezidenta a tím i jeho ambice, to bylo a je pochopitelné. Provést však ústavní krok ve změně volby prezidenta bez představy, které kroky je třeba udělat dále, je poněkud riskantní. Riskantní se to ostatně zdálo už před rokem Petru Pithartovi, kdy ke změně Ústavy došlo.

Nejvíce se na stranách tisku diskutuje o úvodním bodu článku 62 Ústavy, kde se konstatuje, že, cituji, prezident jmenuje a odvolává předsedu vlády a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi, konec citátu. U nás se ovšem tomu vždycky rozumělo tak, že prezident odvolá vládu, která vládne v demisi a to až po té, co nová vláda, vzešlá z voleb, nebo i vláda úřednická, se ujme své ústavní funkce. Tak tomu zřejmě rozumí i premiér Nečas, když tvrdí, že v případě jeho odvolání z funkce bez vyjádření nedůvěry ve sněmovně, by se jednalo o nelegitimní ústavní puč.

K odvolání vlády proto, zda vládne dobře nebo špatně, nikdy dosud nedošlo a neděje se tak – domnívám se – nikde ani v západních demokraciích. Dobré nebo špatné vládnutí je ostatně velmi relativní úsudek. Na jeho relativnosti nezmění nic ani průzkumy veřejného mínění. Navíc je zřejmé, že každá vláda, která chce a provádí nepopulární reformy, se musí potýkat se svou nepopularitou, vyjadřovanou průzkumy veřejného mínění. Abstrahuji teď od české skutečnosti. Vládne vláda dobře, když se její reformy mohou projevit třeba až za dvacet let, nebo vládne špatně? Co je dobro, je ostatně otázka po výtce filosofická.