Že volby skončily – můžeme do toho zahrnout už i výsledky prvého kola senátních voleb – velkým, až překvapivě velkým vítězstvím levice, to už jsme slyšeli mnohokrát, o tom mluvit nechci. Chci se spíše vyjádřit k tomu, co to znamená, proč k tomu došlo a jaké jsou toho důsledky.  

Všude na světě, začne-li vláda šetřit a sáhne-li na jakékoli sociální bonusy občanů, se setká podobné úsilí vlády s nevolí občanů, kteří na to reagují – mají-li před sebou v dohlednu nějaký druh voleb – příklonem k levici v těch volbách, které přijdou. Přesně to se stalo teď u nás při krajských a senátních volbách. Občané jsou však i citliví i na jakýkoli druh skutečné či údajné nespravedlnosti nebo nepatřičnosti. V tom případě jdou pravé či levé názory stranou. Proto zvítězila v jediném, plzeňském, kraji ODS, neboť ten je spjat s bývalým ministrem Jiřím Pospíšilem, který byl velmi problematickým způsobem odvolán z vlády a občané jej považovali za slušného člověka.  

Je velmi smutné, že volby bývají i jakýmsi konjunkturálním projevem společnosti, a ne projevem osobního názoru. Po druhé světové válce jsme se v parlamentních volbách sami zasloužili o budoucí totalitu, neboť mnoho lidí volilo komunisty, protože nás Západ v osmatřicátém roce zklamal a Československo bylo navíc osvobozeno převážně sovětskou armádou. Po pádu bolševismu volila zase většina občanů pravici, protože jsme zažívali před tím bolševickou totalitu a ta měla punc totality levicové. A tak dnes, v oněch volbách krajských i senátních – když vláda šetří, volí většina levici. I to je odvrácená strana demokracie. Ve svobodných společnostech – a takovou snad už jsme, nebo začínáme být – slouží ovšem nepopularita stávající vlády ke zdravé výměně politické garnitury.  

Sama bezprostřední reakce na úsilí vlády bývá často iracionální. Kdyby došlo alespoň k některým nutným reformám již v devadesátých letech, v době stále trvajícího postkomunistického a protikomunistického patosu, pak by je občané přijali jako určité nutné zlo, vyvážené získanou svobodou. Dnes však, navíc v dobách hospodářské krize celého Západu, byly tyto reformy nikoliv nepochopitelně odmítnuty, neboť i když jsou nutné, jsou spojeny s šetřením na těch, kteří se nemohou bránit, totiž na důchodcích a handicapovaných. A neodstraňují nepředstavitelně rozbujelou korupci ve státní správě a neuvěřitelné rozhazovačství.  

Ať se to komu líbí, nebo ne, jsme – je to dáno už naší historií – plebejským národem a s tím musí u nás každý politik počítat. Má-li vysoký státní úředník – i v době krize – dvacetkrát, třicetkrát vyšší měsíční příjem než mají nízkopříjmové skupiny obyvatelstva, pak se to musí při volbách projevit, protože k volbám chodí všichni, i ty nízkopříjmové skupiny obyvatel. Onen vysoký státní úředník má možná dvacetkrát, třicetkrát větší odpovědnost – pokud se dá odpovědnost měřit – ale to neznamená – alespoň v očích oněch občanů – že má mít tolikrát větší příjem.   

Myslím, že se nejedná o údajnou českou závist, tolikrát i z pomazaných úst komentovanou, ale o vcelku rozumovou úvahu a smysl pro proporcionalitu. Sociologové se ostatně zabývají stále se zvyšujícími rozdíly v příjmech jednotlivých skupin obyvatel, zejména na Západě. A ať už to myslí rebelové v ODS jakkoli, výdajová stránka rozpočtu by se snížit měla, jen by to stálo víc práce. Ale příjmy státních úředníků do nich rozhodně patří. Jenže to si zase nemyslí asi oni rebelové.  

Jedno je jisté. Současná neutěšená situace je vodou na mlýn komunistům, jejichž množství – jak jsem již mnohokrát, snad správně, poznamenával, je určitým barometrem spokojenosti současné společnosti s politickou a hospodářskou situací státu. Čím je jich více, tím menší je všeobecná spokojenost. A vůbec si nejsem jist, zda bude jejich zvýšené množství ve správě státu ku jeho prospěchu. Jak řekl předseda lidovců, Pavel Bělobrádek: "Chyby pravicových vlád dohnaly lidi k hromadné volbě komunistické strany. Je třeba zmírnit sociální napětí ve společnosti a oslabit protestní hlasy." Doufejme, že se to povede alespoň do sněmovních voleb a hlasů pro komunisty bude méně.

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty
Publikováno se souhlasem vydavatele