Když jsem navštívil Českou republiku, byl jsem opravdu mimořádně překvapen vřelým přijetím a velkým pochopením. Do lidského života patří samozřejmě těžkosti a nějaká hořkost, nemělo by to ale být něco, co lidský život ovládá.

Mohl jsem sledovat přímo i na dálku dva totalitní režimy, které ničily životy lidí. Když si připomínáme výročí 17. listopadu, mluvíme o studentech, kteří byli zatčeni nacistickým režimem, a o studentech, které tloukl komunistický režim, protože chtěli žít jako normální lidé. Kdybych to měl říct úplně neformálně, nechceme žít ve světě, kde malá skupina lidí může prosazovat lež a nenávist, zatýkat, vraždit, lhát, mučit druhé lidi. Je to něco, proti čemu jsem se snažil celý život stavět. Ne proto, že bych byl zvláštní hrdina, ne proto, že bych chtěl dosáhnout nějakých vyznamenání a poct, ale protože každý člověk, který myslí a cítí, chce spontánně dělat takovéto věci.

Chtěl bych ale především říci, co znamená pojem vlast. Je to místo, k němuž cítíme přináležitost, neboť z něho pocházíme, a je to místo, kde žijí lidé, které máme rádi a na jejich osudu mi záleží. Žili tam naši prarodiče, budou tam žít další generace lidí a je správné chtít, aby žili svobodně a důstojně, aby si mohli vybrat, kdo jim bude vládnout a kdo jim vládnout nebude. Aby nemuseli doma říkat jiné věci, než říkají na ulici, aby mohli být hrdí na své státníky, vědce, sportovce, šikovné dělníky, aby svou zemi rádi ukazovali návštěvníkům ze zahraničí a chlubili se jí.

Potkal jsem ve vlasti mnoho krásných lidí, mladých i starších. Pořád vidím, že když jde lidem o dobrý život a svobodu, je to vidět v jejich tvářích. Víte, svoboda je krásná a nesvoboda je ošklivá. Svoboda je život a nesvoboda je smrt. To je moje přání k 17. listopadu: Ať už nikdo nikdy nikde nemusí žít na kolenou.

Jiří Brady
Pamětník holokaustu, pedagog, nedávno oceněný Poslaneckou sněmovnou PČR

Psáno pro Institut pro křesťansko-demokratickou politiku.