Jak se nám obloukem vrací tato zrůdná mocenská „logika“ dnes. Nominálně máme sice demokracii, ale běda, když si dovolíte držet jiný názor než vrchnost, která té demokracii velí. Jeden příklad z těchto dnů: Zatímco ministryně Jana Černochová odjela do USA podepsat DCA, mezivládní dohodu o „obranné spolupráci“ obou zemí, kterou mnozí její kritikové označují za vazalskou, zbavující nás velké části pravomocí a silně připomínající moskevské protokoly ze srpna 1968, na jejichž bází se u nás uhnízdila sovětská vojska na víc než dvacet let, před americkou ambasádou v Praze se sešli lidé, kteří proti smlouvě s USA protestují. Byli tam k vidění lidé z různých politických stran (SPD, KSČM), ale především obyčejní občané, kteří ještě neztratili nebo neodvrhli historickou paměť. Jizvy po nedobrovolném soužití s cizími vojsky jsou ještě živé. A když si přečtete, kolik vojenských prostorů a zařízení, právních a daňových výhod a obecně mimořádného postavení na našem území mají mít příslušníci armády USA, nevzbudí to ve vás velké nadšení, spíše obavy z možného zneužití smlouvy k jednostranně výhodným aktivitám cizího vojska.

Těch paralel obou „smluv o vojenské spolupráci“ je docela hodně. Vojáci americké armády budou podle této smlouvy spadat pod americké velení, americká armáda bude moci na dohodnutých a v příloze smlouvy v uvedených lokalitách budovat vojenské stavby, na jejichž výstavbě se budou podílet firmy vybrané americkou armádou, tedy nikoli nezbytně české firmy. Vojáci americké armády budou spadat pod americkou ozbrojenou moc. Americká armáda bude moci využívat vyjmenované české letecké základny, logistická centra a kasárna. Která jsou navíc nyní v majetku českých krajů či obcí, takže vláda Američanům slibuje poskytnou něco, co nemá ve svém vlastnictví a nedisponuje ani souhlasem vlastníků. Prostory těchto objektů vyhrazené americké armádě budou spadat do jurisdikce Spojených států amerických a na těchto pozemcích bude platit americké právo. Platební jednotkou bude americký dolar, euro, či jiná měna, kterou určí americké velení.

Prostory pod americkou jurisdikcí nebudou spadat pod české daňové předpisy. Američtí vojáci podle smlouvy nebudou v ČR platit žádné přímé a dokonce ani nepřímé daně, jako je DPH nebo spotřební daň, pokud takové nákupy jsou pořizovány v souvislosti s výkonem služby pro americkou armádu. Od všech těchto daní budou vojáci americké armády na území ČR osvobozeni. Co je ale nejdůležitější, je dohoda o umístění obranného materiálu, vybavení a zásob, k nimž bude mít přístup pouze a výlučně americká armáda. Smlouva DCA je víceméně kopií smlouvy o onom "dočasném" pobytu sovětských vojsk po roce 1968. Jsou to stejné parametry, včetně ustanovení o tom, že veškeré Američany vybudované stavby budou v majetku České republiky, ale po dobu umístění amerických vojáků budou pod výlučnou kontrolou americké armády.

Objekty přejdou pod kontrolu ČR až po případném stažení amerických vojsk z ČR (smlouva stanovuje počáteční dobu 10 let s prolongací). Pokud nějaký americký voják něco provede, bude moci být zadržen českými orgány, které ale musí americké straně umožnit zvláštní režim v přístupu k vojákovi, zástupci americké armády ho mohou navštěvovat kdykoliv i mimo návštěvní hodiny, civilní příbuzní ve vymezené návštěvní hodiny. V tomto se to liší od smlouvy ČSSR se Sovětským svazem, vojáci CA (Sovětské armády) spadali při spáchání trestného činu v Československu pod sovětskou prokuraturu. To je v podstatě jediný rozdíl.

Co je zásadní, je skutečnost, že tuto smlouvu nelze po dobu deseti let jednostranně vypovědět. Čili touto smlouvou budou vázány ještě minimálně dvě budoucí české vlády, byť by je tvořily politické strany, které – stejně tak jako jejich voliči – se smlouvou bytostně nesouhlasí. Neplatí zde tedy častý argument používaný „pětikoaličníky“ vůči jejich politickým a názorovým oponentům: 
„Až vyhrajete volby, můžete to změnit!“. To tady neplatí, protože jde o právní akt, který zavazuje státní orgány na několik volebních období dopředu. To, vedle skutečnosti, že ani jedna ze současných vládních stran neměla sjednání smlouvy ve svém volebním programu, by plně opravňovalo vypsání všelidového závazného referenda k této věci.

Lidé s pamětí proti DCA protestují. Zákon jim tuto možnost, prozatím, garantuje. Svoboda shromažďování je dnes relativně nově okleštěna pandemickým zákonem a na svobodu slova se chystá nový zákon „na ochranu republiky“, takže možná brzy nebude o čem psát, protože podobná srocení budou protizákonná. Zatím ale nejsou. Co tedy s tím?

Koryfejové liberální demokracie si s věcí poradili jako vždy jednoduše. Daniel Kroupa, neúspěšný politik někdejší ODA pro server Praha IN (ZDE), přímo na adresu účastníků protestu před velvyslanectvím USA prohlásil: „Tyto skupiny v naprosté většině tvoří lidé, kteří se nesmířili s vytvořením demokratického právního státu po listopadu 1989. Proto požadují odchod České republiky z Evropské unie a NATO. Nemají dostatečný potenciál k tomu, aby přímo ohrozily demokratický charakter naší země. Daleko větší problém spočívá v tom, že někteří zákonodárci mohou být na půdě Parlamentu jakýmsi jazýčkem na vahách při jednání opozičních stran se stranami vládní koalice. Tady znamenají skutečnou hrozbu a mohou být nebezpečné,“ Jinými, havlovskými, slovy jde o „přátele starých pořádků“, kteří ale dosud trestuhodně dlí v Parlamentu. To je ale jasný a jednoznačný útok na SPD jako jedinou důsledně opoziční stranu ve Sněmovně. Jinými slovy Kroupa říká, že SPD volá po předlistopadovém socialismu. Jak dodal, „V případě, že by usilovali v bezpečnostní oblasti o návrat do stavu před listopadem 1989, kdy bylo Československo nesvéprávným vazalem SSSR, nepochybně by šlo o přímé ohrožení České republiky. Tady by nepochybně šlo o protiprávní jednání.“ Což není nic jiného než vyhrožování.  Kdo nejde s námi, jde proti nám.

Mám za to, že by SPD měla požadovat po Kroupovi vysvětlení a omluvu, případně se jí domoci právní cestou. Pomlouváním politických oponentů přece začala každá totalita, ať nacistická, tak komunistická. Nejprve se ukáže na nepřítele, co možná hanlivě se onálepkuje a pak se uvrhne na smetiště politických dějin. Co ale pak zvítězí? Pravda a láska to jistě nebude.