Po boku vážených pánů Kalouska, Fialy, Pospíšila, Farského, Bělobrádka, Výborného usw., či domácích ´inostranců´ Rakušana, Němcové i Udženijaové (cizí ženská jména máme přechylovat, jak nás nabádají znalci češtiny z České televize, ale sami to nedodržují), natož ve společnosti té proradné prolhané lišky zrzavé z pražských náměstí a plání. A to jenom proto, že stejně jako tito političtí lídři obého i vícera pohlaví nic definitivního nevím o kauzách našeho pana premiéra, i když nepopírám, že při jejich zrodu mohlo v přítmí zákulisí kapitalistického podnikání leccos unfair vzniknout a proběhnout.

Neboli z vlastní neznalosti faktů vyplývá, že řeč nepovedu o opakovaných investigativních přeletech nad Čapím hnízdem, o mnohanásobném mazaném způsobu nabytí Agrofertu a jiných komodit, o střetu zájmů v řádu desítek případů, o neblahém vlivu rozbujelé řepky olejky na naše zemědělství i evropské klima, o dávno odvanutém působení v podniku zahraničního obchodu (sloužím vlasti, byť si z vlastního rozhodnutí říká socialistická, to neplatí?), o zástupu nešťastníků tímto pánem udaných StB či o jeho rodině, protože co je i mě do ní. Ba ani nedumám o tom, proč je – pravděpodobně oligarchovým přímým nařízením - ve špekáčcích málo masa a v koblihách málo džemu, jelikož nejsem tak bohatý, abych musel kupovat nejrůznější nejlevnější a tím pádem nějak a někým šizené potraviny a ještě na toto téma celostátně diskutoval.

Řeč bude pouze o firmě. O žádné konkrétní, pouze o firmě jako fenoménu. Prý je blbost tak jako ji řídit celý stát, což se stalo každodenním zaklínadlem výše připomenutých i mnoha dalších, viz tsunami názorů na sociálních sítích. Jo, mají všichni pravdu, chod celé společnosti se takhle uřídit věru nedá. Jako že by třeba všichni občané nastoupili v tutéž hodinu do práce, ve dvanáct svorně vypadli na oběd, o půl páté si píchli a v jednom šiku, zkolabujíce přitom dopravu, naspěchali domů. A ředitel v pozici premiéra by byl všemocný pán, přímo jako pán bůh, o jehož nařízeních se nediskutuje a jenž si může do podniku přijímat jedny bez výběrového řízení a jiné vyhodit bez udání důvodu. I ty, kteří by se chtěli stát, i oni bez udání jakéhokoli logického důvodu, ministry či politickými náměstky.

Fakt pěkná blbost pane Kalousku a spol., souhlasím. Jenže vy všichni nemáte pravdu v tom, jak Babišova slova interpretujete, jak se s nimi už roky oháníte, jelikož jste si je vědomě a záměrně upravili a udělali z toho celostátní kampaň na pokračování. Maličko, vždyť se jedná o jedno jediné slovíčko. A přitom on tu svou takhle vámi ´jemně´ okleštěnou vizi tenkrát nepředstavil. Důkaz je podaný černé na bílém v zesměšňované brožuře ´O čem sním, když náhodou bdím´, o jejíž existenci sice oponenti na opačné straně politické barikády z doslechu vědí, ale už ji pravděpodobně z principu odmítli číst, pokud se ji vůbec neštítili vzít do ruky, a veškerou interpretaci přenechali zaujatému fabulování ´svých´ novinářů. Onu klíčovou myšlenku v ní najdeme už v samém úvodu:

„Často se mi vytýká, že říkám, že by se stát měl řídit jako firma. No, možná bych měl říkat, že je lepší řídit stát jako rodinnou firmu, nebo ještě líp, že by stát měl do jisté míry fungovat jako rodina.“ Já tedy ten rozdíl mezi pojmy ´firma´ a ´rodinná firma´ cítím, a proto chápu, proč ho antibabišovci tak rádi záměrně pomíjejí. Řídit český stát třeba jako obrovitou rozplizlou Auto Škodu by bylo jistě složitější, než malý autoservis jako rodinný podnik. Právě tam se totiž dokonale uplatní i další myšlenky: „Na vlastní kůži jsem poznal, jaké je to pracovat od rána do večera… Vážil jsem si každé vydělané koruny a dvakrát jsem si rozmyslel, za co ji utratím… Naučil jsem se, že vlastní chyby musím co nejrychleji napravit sám, protože to za mě nikdo neudělá… Nebál jsem se obklopit těmi, kteří byli chytřejší a schopnější než já… Naučil jsem se, že vydělávat je fajn, ale že to není cíl sám o sobě, protože každá úspěšná firma musí mít nějakou vizi a musí dát svým lidem jistotu zaměstnání.“ Tak nevím, komu z oponentů se zdají být tyto myšlenky úchylné.

Netuším, zda premiér tohoto státu skutečně pracuje 18 hodin denně, to by snad šlo v jednom kuse utáhnout tak dva týdny. Každopádně je svými domácími i zahraničními aktivitami workoholik; stačí srovnání s jeho předchůdci Špidlou, Topolánkem, Nečasem či Sobotkou, ba klidně i se všemi dohromady, a už nic víc. A lidé nejen dokáží srovnávat, ale i promíjet. Protože ´Who does nothing, nothing spoil´ jak to zní anglicky (podle překladače), byť totéž prý tvrdili vojenští teoretici už ve staré Číně. ´Kdo nic nedělá, nic nezkazí´ platí v překladu i u nás. Z logiky věci vyplývá, že kdo dělá hodně, má předpoklady i víc zkazit. Dokonce mnohem víc než ti ze zavilých kritiků, kteří pro tuto zemi nedělají celkem nic, jelikož za jediné dělání považují vysedávání v poslaneckých a senátních lavicích, v nejrůznějších komisích, mnohých správních radách, leckterých neziskovkách apod. Ovšem vidina skutečného dělání, toho vlastníma rukama, jim doslova hrůzu nahání. Ani tu psí boudu by možná nedali.

Řídit stát jako nějakou již zaběhnutou firmu se asi nikdy nepodaří, ale vložit do řízení státu principy fungování rodinné firmy je sympatická představa, to lze. Kdyby chtěl Andrej řídit ne gigant Auto Škodu, ale jako rodinnou firmu třeba autoopravnu, mohl by se vyučit u svého jmenovce a bývalého poslance Miloše v jeho firmě Auto Babiš v Mnichovicích u Prahy. Stejně tak dobře si ho umím s jeho názory představit jako úspěšného farmáře, jehož rodině v 50. letech zabrali prosperující statek, pole rozorali, krávy a prasata zahnali do společného ustájení a rodinu třídního nepřítele do obecní pastoušky. Teď jim to po listopadu vrátili, pochopitelně zdevastované, však tam také desetiletí hospodařila armáda. Teď už zase roky patří všechno rodině: farmář, vnuk rozkulačeného dědy, jeho žena, tři vystudované děti, přivdaná manželka nejstaršího syna, suma sumárum tucet pracovitých rukou, krávy na pastvě, kachny u rybníčku, malá hospůdka s vlastními surovinami. Prosperují, farmář je dobrý šéf. Všichni naplno makají, protože na svém, třeba ani ne těch osmnáct hodin denně, i když na vesnici (tj. tam, kde úroveň obyvatel nedosahuje IQ pražské náplavy všeho druhu) je ta pracovní norma odjakživa tvrdší.

Nebo si ho představuji i jako úspěšného podnikatele, ředitele malé sklárny, i v tomto případě původně rodině znárodněné a až po letech s vyhaslými pecemi a bez rozkradeného zařízení vrácené. Drobný současný kapitalista, jeho žena atd. atp. viz předcházející případ. Taky prosperují, protože i oni makají na svém. A šéf to řídí ne jako mamutí firmu, jejíž konce nevidět a počet zaměstnanců nedopočítat, ale jako semknutou rodinnou partu třeba i s heslem ´Jeden za všechny, všichni za jednoho´ ve štítu.

Celostátní firma - rodinná firma. Cítíte ten rozdíl? Pokud ne, tak to už je jenom váš problém nevalné představivosti.