Potom se to časem přece jenom zlepšilo, nikdy nezapomenu na stavebnici Merkur; Ježíšek tím dostal široké pole působnosti i pro další roky, bez valného přemýšlení vsadit na obdarování synka dalšími díly. A i holčičky se dočkaly svého vysněného, nejčastěji panenky pronášející skřípavým hláskem ´máma´.

Co se týká ovoce, tak jak jsme v oněch dobách spojeným úsilím směřovali k vybudování šťastných zítřků, lepšila se před Vánoci i situace v zásobování vitamíny. Kdo měl známé, a skrzevá ně i včasné echo, mohl s předstihem spěchat do fronty u obchodu, kam mělo údajně dorazit pár bedýnek pomerančů, a mezitím se spolu čekajícími rozebírat, jakpak že chutnají banány.

Při vzpomínce na pomeranče ještě jedna podobně vonící vánoční. Je časově i geograficky notně vzdálená, už z třiaosmdesátého a z tehdejšího Leningradu, kde se tenkrát, jak už je pravidlem vždy na přelomu roku, konalo mistrovství světa hokejových juniorů. Krásné město, nehynoucí památka na Petra I. Velikého, bezkonkurenční architektonické muzeum přímo pod nebesy. Město statečných lidí, kteří přežili mnohaměsíční nacistickou blokádu. Protože sovětský režim byl sice děs, ale před odvahou, obětavostí, srdečností a skromností obyčejných sovětských lidí, jak jsem je poznal, se skláním. (A ptáte se, jak tenkrát mladí hokejisté dopadli? O zlato prohráli se Sověty o gól, Kanadírům jich nasázeli sedm, Amerikánům šest, Dominik Hašek byl vyhlášen nejlepším brankářem a Vladimír Růžička nejlepším střelcem, nahrávačem, nejproduktivnějším hráčem a členem nejlepší pětky. Jo, to byly časy…)

Jenže onoho prosince jsem leningradské obchody s ovocem a zeleninou zažil jenom o něco lepší než ty válečné, přesto spíš jako výsměch na oné cestě k socialismu: nové, velké, světlé, bíle vykachlíkované s chromovanými regály. Regály zaplněné zbožím. Tísnily se v nich totiž, jedna vedle druhé a druhá vedle páté, desáté či sté, pouze hlávky bílého zelí. Nic než zelí, ani ta mrkev ne; nevím, jestli i u Něvy děcka staví sněhuláky, protože jestli jo, zůstali tu zimu bez frňáků.

Ale nechme zelí na regálech, já přece slíbil pomeranče. A ty taky tenkrát byly, ne že ne. Jenže ne v obchodech, jenom potají na některé ze stranou ležících ulic nebo v parku, k odebrání rovnou z kufrů a košů. Pomeranče z jižních končin sajúzu od Černého moře, gruzínské babky je vezly vlakem za skromným přilepšením stovky kilometrů, plody cestou dooranžovatěly a Leningraďané se způsobně řadili do fronty jako v oněch válečných letech na denní příděl 250 gramů černého chleba. Jistěže o tom podomním černém obchodu dobře věděli všudypřítomní milicionáři, jenom se pokaždé dívali někam jinam - byli to taky lidi, byť v uniformě.

Od té doby se i u nás mnohé změnilo. Smrčky původně domácí provenience (leckdy košťata, jež jsme museli dodatečně vyspravit nějakou větví) nahradily dokonalé kanadské jedle až do stropu. Pod nimi dárků tolik, že o ně ratolesti zakopávají, jelikož si mnozí rodičové touto kvantitou ospravedlňují kvalitativní výpadky své výchovy a bohatými dotacemi jednorázově vánočně hojí celoroční výčitky svědomí. Dárků předem vydiskutovaných a tedy nepřekvapivých, to aby dodatečně nedošlo v rodině k střetu zájmů.

Kdepak nějaký pár korunový Merkur vyžadující přemýšlení, představivost a základní manuální zručnost, vždyť přece ovládat mnohatisícové herní konzole je i vleže snadnější. Pomeranč, ten tolikrát vytoužený pomeranč, je dnes přehlížený outsider vedle avokáda či manga. Panenky se už-už blíží člověčí dokonalosti, lezou po čtyřech, počůrávají se ostošest a kdoví jestli místo primitivního ´máma´ už neumějí třeba aktuálně zaječet ´Babiše do koše!´

Tak takové jsou teď naše polistopadové prosince se svátky klidu, míru, lásky, porozumění, obžerství, nejrůznějších dotací, úplatků i všeobecných střetů zájmů.

Jiří Macků

Vyšlo na webu krajskelisty.cz. Publikováno se souhlasem autora.