V normálních slušně zavedených královských rodinách se o následníku trůnu nikdy nediskutuje natož mezi lidem, tomu je dovoleno jenom jásat a přinášet dary. To my máme možnosti neomezené: hlavu státu můžou volit všichni, a to tak, že úplně každý skoro úplně každého. U nás se totiž na tituly ohled nebere, ba dokonce se na ně… no, prostě nebere. Tak se stalo, že před časem ostrouhal dokonce už na Hradě otrkaný poněmčelý kníže, jelikož většina podhradí poslala na trůn raději člověka ryze českého, dokonce prostého zemanského stavu. A povedlo se to dokonce opakovaně, když napodruhé v tomto duelu padl pro změnu prezident, byť jenom vyšlechtěný na politicky sterilní akademické půdě.

Máme tedy prezidenta z moci lidu. Většina národa si ho na základě voleb považuje, menšina, jež je vůči němu ´odporná´, ho nemá ráda. Je to její právo, i když by se mohla zapřít a vůči představiteli státu projevovat   vlastně i kvůli sobě – alespoň základní míru slušnosti. Což se poněkud nedaří, a kdybychom výlevy nezastírané nenávisti chtěli citovat, dostali bychom se až kamsi na pokraj porna. Přesto uveďme alespoň jeden příklad krajní osobní antipatie, jenž díky svobodě vyjadřování vytryskl z hloubi uvažování blogerky Tydlidátové na idnes: „Pravda je, že pan inženýr Zeman je i ve své nemoci privilegován. Sice je očividně zneužíván svou kamarilou, která jej vodí jako medvěda a do poslední chvíle využívá svých prebend, ale na druhé straně si to tento požívačný a ješitný pacient bohatýrsky užívá. Do poslední chvíle ´kraluje´ podle své poťouchlé vůle, uráží, lže, ponižuje a vyhrožuje. Užívá si své obžerství, opájí se v auře lichotek a užívá nejkvalitnější lékařskou i lidskou péči, jakou si nemůže dopřát nikdo z nás. Neleží někde opuštěný, je neustále obklopen pochlebovači, zmocňuje se světa a jeho pochybné slávy mezi mocnými, vlivnými, zábavnými soudruhy do poslední chvíle.“

Nuže nechme se nyní inspirovat touto zmínkou o kralování poťouchlého lháře a jeho kamarile pochlebovačů a soudruhů, a zavítejme mezi prezidentovy medvědáře na Pražský hrad do prostředí, o němž nic přesného nevíme, leč investigativně všechno tušíme. Do prostředí působení mnoha desítek více či méně důležitých persón převážně mužského pohlaví. Množina dvorních dam se totiž v posledních letech poněkud scvrkává, zřejmě se v tomhle prostředí příliš nemnoží. Jeho Veličenstvo je ovšem i nadále zarputile přesvědčeno o tom, že celý hradní areál je dostatečně genderově pokryt, viz jeho bilanční konstatování „k. sem – k. tam“, ergo samá k. kam se podíváš. Ve skutečnosti je však jejich výskyt zanedbatelný, a tak hradní pán v nabídce této volnočasové činnosti za svými předchůdci nutně zaostává, jelikož sukně může (pokud by mohl) v těchto posvátných prostorách prohánět v míře ještě menší než malé, zvláště kdyby pokaždé kolem rajcovně profrčely na koloběžce. Jeho škoda, alespoň by v dámské společnosti neměl tolik času naslouchat veškerému pánskému cvrkotu, šumotu a šepotu, lichotkám a servilitám, jež ho obklopují, pronásledují, matou, ovlivňují. Leckdo by dokonce řekl, že až oblbují a na špatnou cestu svádějí.