V normálních slušně zavedených královských rodinách se o následníku trůnu nikdy nediskutuje natož mezi lidem, tomu je dovoleno jenom jásat a přinášet dary. To my máme možnosti neomezené: hlavu státu můžou volit všichni, a to tak, že úplně každý skoro úplně každého. U nás se totiž na tituly ohled nebere, ba dokonce se na ně… no, prostě nebere. Tak se stalo, že před časem ostrouhal dokonce už na Hradě otrkaný poněmčelý kníže, jelikož většina podhradí poslala na trůn raději člověka ryze českého, dokonce prostého zemanského stavu. A povedlo se to dokonce opakovaně, když napodruhé v tomto duelu padl pro změnu prezident, byť jenom vyšlechtěný na politicky sterilní akademické půdě.

Máme tedy prezidenta z moci lidu. Většina národa si ho na základě voleb považuje, menšina, jež je vůči němu ´odporná´, ho nemá ráda. Je to její právo, i když by se mohla zapřít a vůči představiteli státu projevovat   vlastně i kvůli sobě – alespoň základní míru slušnosti. Což se poněkud nedaří, a kdybychom výlevy nezastírané nenávisti chtěli citovat, dostali bychom se až kamsi na pokraj porna. Přesto uveďme alespoň jeden příklad krajní osobní antipatie, jenž díky svobodě vyjadřování vytryskl z hloubi uvažování blogerky Tydlidátové na idnes: „Pravda je, že pan inženýr Zeman je i ve své nemoci privilegován. Sice je očividně zneužíván svou kamarilou, která jej vodí jako medvěda a do poslední chvíle využívá svých prebend, ale na druhé straně si to tento požívačný a ješitný pacient bohatýrsky užívá. Do poslední chvíle ´kraluje´ podle své poťouchlé vůle, uráží, lže, ponižuje a vyhrožuje. Užívá si své obžerství, opájí se v auře lichotek a užívá nejkvalitnější lékařskou i lidskou péči, jakou si nemůže dopřát nikdo z nás. Neleží někde opuštěný, je neustále obklopen pochlebovači, zmocňuje se světa a jeho pochybné slávy mezi mocnými, vlivnými, zábavnými soudruhy do poslední chvíle.“

Nuže nechme se nyní inspirovat touto zmínkou o kralování poťouchlého lháře a jeho kamarile pochlebovačů a soudruhů, a zavítejme mezi prezidentovy medvědáře na Pražský hrad do prostředí, o němž nic přesného nevíme, leč investigativně všechno tušíme. Do prostředí působení mnoha desítek více či méně důležitých persón převážně mužského pohlaví. Množina dvorních dam se totiž v posledních letech poněkud scvrkává, zřejmě se v tomhle prostředí příliš nemnoží. Jeho Veličenstvo je ovšem i nadále zarputile přesvědčeno o tom, že celý hradní areál je dostatečně genderově pokryt, viz jeho bilanční konstatování „k. sem – k. tam“, ergo samá k. kam se podíváš. Ve skutečnosti je však jejich výskyt zanedbatelný, a tak hradní pán v nabídce této volnočasové činnosti za svými předchůdci nutně zaostává, jelikož sukně může (pokud by mohl) v těchto posvátných prostorách prohánět v míře ještě menší než malé, zvláště kdyby pokaždé kolem rajcovně profrčely na koloběžce. Jeho škoda, alespoň by v dámské společnosti neměl tolik času naslouchat veškerému pánskému cvrkotu, šumotu a šepotu, lichotkám a servilitám, jež ho obklopují, pronásledují, matou, ovlivňují. Leckdo by dokonce řekl, že až oblbují a na špatnou cestu svádějí.

A jakoby nestačilo, že zmíněných k. je na Hradě k vidění pramálo, ještě jich různě zhrzených postupně ubývá. I proto, že některé ho nedokážou vnímat už ani audiovizuálně, což dochází tak daleko, že historické prostory Vladislavského sálu demonstrativně opouštějí rázným krokem buchhändlera před konkurzem. Ovšem až na historicky zdecimovaný fraucimor jsou ve VIP dvořanstvu nadějně a početně zastoupené nejrůznější stavy, jeden důležitec vedle druhého. Nejen tajemníci, ale i sekretáři. Různí poradci, rádci, radílkové a našeptávači, ochotní naslouchači a aktivní přikyvovači. Vlivná kamarila nejrůznějších pletichářů, eminence šedé i jiných barev, interpreti zaručených zpráv a průzkumů, prostí opatrovatelé popelníků i generálové, jež by v případě ohrožení bezesporu ochotně šli, spolu s Blanickými rytíři, do první linie. A na jejich povel i vyštafírovaní zbrojnoši Hradní stráže, jež v době služby se zájmem přihlížejí, jak část ze 100 hoven jimi zaneřádí hradní střechu, načež – jak se na tvůrčí umělce sluší - ukradne a zničí prezidentskou standardu. Do stavu strávníků hradní závodky též patří mluvčí, jenž mluví, i když není tázán (a naopak), nebo kancléř, jenž si ve volném času a z našetřených diet kupuje vily, zakládá rybníky či pigluje lyžařskou sjezdovku, z výšin svého velepostu však ignoruje dotazy, podněty a natož kritiku, směřující na něj z podhradí.

Nejsem nekritickým obdivovatelem hradního pána, ale každopádně jeho voličem. Volby jsou totiž k tomu, abychom se svobodně dle vlastního přesvědčení a uvážení rozhodli pro relativně nejlepší nabídku. A já pochopil, že to, co jako konkurenci už dvakrát vygenerovalo podhradí (či spíše jak sami sebe vygenerovali někteří tamní narcistní jedinci) nestojí za fajfku tabáku, natož za hlas. A protože mám zájem, aby ve zdraví a duševní pohodě dokončil svá služební léta, mám pro něj tip na kvalitativní doplnění dvořanstva ještě jednou profesí: šašek! Nic nového pod českým sluncem, už to známe ze středověku: po boku krále se vždy vyskytoval a u jeho nohou sedával srandovní mužíček v pestrobarevném úboru s rolničkami; první písemné zmínky o nich jsou už ze 13. století za vlády posledních Přemyslovců. Byli součástí dvora, dostávali velice slušný plat. Žádný panovník, biskup nebo český šlechtický velmož se bez nich neobešel, protože každý se rád odreagoval, nechával se bavit a dle potřeby si dal i poradit. Například šašek Žito, údajně také kouzelník, byl ve službách českého a římského krále Václava IV. Známým, oblíbeným (jelikož většinu svého platu rozdal chudým) a velice moudrým člověkem, prý až filozofem, byl bratr Jan Paleček, dvorní šašek českého krále Jiřího z Poděbrad. Bavili vládce i celý dvůr, ale byli to také jedinci velice chytří, kteří dokázali svou netradiční formou poukázat na různé nepravosti, často byl kritický pohled po nich i vyžadován. A když by se i něco nakrásně panovníkovi nelíbilo, vždy se to ještě dalo svést na jeho bláznovství.

Na to, kdo dal už tehdy tak plnou důvěru bláznům a šaškům odpověděli již klasici českého humoru Jan Werich a Miroslav Horníček v jedné z geniálních předponových scén, jež se sice vracely daleko do minula, ale současně výrazně předběhly tehdejší současno: „Když tenkrát ten král vládl národu obklopen kamarilou, odloučen od toho národa, chtěl vědět pravdu. A kdo mu tu pravdu měl říct? Rádio nebylo, noviny nebyly, kdo mu měl říct pravdu? Šašek mu tu pravdu řekl, král ho za to nakop´, protože za pravdu se vždycky platí kopancem. Král věděl, co vědět měl, šašek dostal, co mu patřilo, a jelo se dál močálem černým kolem bílých skal.“

Právě nějakého takového bych našemu hradnímu pánovi doporučil, aby na svá státnická rozhodování nebyl sám. Aby ve všem nenaslouchal jenom těm některým kolem něj ze dvora či paláců, kteří mnohdy nejsou moudří a navíc to o sobě ani nevědí, kteří to s ním nemyslí vážně, protože to vážně myslí jenom se sebou, kteří papouškují všechno po médiích, protože na nic vlastního stejně nepřijdou. Představuji si, že by, tak jako za časů našich slavných králů a císařů, jeden takový chytrý a pravdomluvný sedával u jeho nohou, a vládce by se pokaždé, kdyby z poddaných veškerých kategorií a rozmanité inteligence vypadl nějaký nápad, shlédl k němu s tázavě pozvednutým obočím a nevyslovenou otázkou. A šašek by se k jeho noze ještě víc přivinul, a myšlenkou filozofa, ironickým úsměvem šaška a za cinkotu rolniček by mu nevybíravými slovy prostého lidu poradil:
„Hele Miloši, teda na tohle jim fakt hoď  bobek!“