Máme klasiky, kteří nás dokážou tím směrem bezpečně popostrčit, jenom v šatně Divadla Járy Cimrmana co se jich vždycky tísnilo. Tak si alespoň, při řešení klíčových problémů dneška, připomeňme jednoho z nich. To když Ladislav Smoljak řešil současné supertéma už před léty, konkrétně poprvé před třiadvaceti při premiéře hry Švestka. V ní v rámci semináře nedlouho pohovořil o hlavních dvou neduzích, postihujících hlavně intelektuály, tedy jednak neschopností myšlenku udržet a následně neschopností ji opustit. Myšlenkovými peripetiemi se tak od husitství přes svíčkovou a třeba houby dostal až k profesoru Albertu Pražákovi, v dramatických květnových dnech předsedovi České národní rady:

„Víte, oni to v tom pražském povstání, v tom pětačtyřicátém roce, oni to neměli lehké. Vezměte si třeba jenom otázku Vlasovců, co to bylo za problém. Vlasovci… Já tedy jsem tolerantní. Pro mě za mě ať si každý chodí ostříhán, jak chce. Pokud si ovšem někdo tu hlavu úplně neoholí, že, tomu pak se dá těžko říkat účes, že? Nebo jsou zase opačné extrémy. Například můj synovec, ten si nechává ty vlasy po ramena a splétá je do takových těch copánků - jestli to znáte. Teď ono to tak jako splstnatí, umýt se to nedá, česat se to nedá. Já mu domlouvám horem dolem a je to prostě marné…. Já sem si nakonec řek', co se s ním budu rozčilovat, je to jeho hlava, ne? Já mám se svou hlavou starostí až nad hlavu.“

Až tak daleko do budoucna současného dneška viděl bělovlasý pokračovatel Járova díla. A v nejasných konturách přitom asi zřel i některé aktéry nastalých historicko-ideologických záchvatů a půtek. Co třeba ty vlasy, spletené do takových těch copánků, co jako splstnatí, umýt se to nedá, česat se to nedá… Napadá vás někdo? Anebo odbočka o tom, že když nebylo na svíčkovou maso, posloužily i houby lišky. Myslím, kdyby ještě žil, připsal by prof. Smotlacha určitě do některé své mykologické příručky nabádavou kapitolu Žádný hřib neroste do nebe. A hned se přitom nabízí navázat: „Ale pozor, nebyl to hloupý chlapec… byl z Prahy. Nebo ze Slavičína?… Počkejte, nejsem si jist, jestli nebyl ze Slavičína… ne z Prahy byl, už si vzpomínám, byl to Pražák…“ nechť závěrem ještě zazní mírně parafrázovaná další nezapomenutelná hláška z cimrmanovské dílny.

Připomínka některých lidičků i ve zlejších časech pobaví, jsou prostě pro srandu nejen králíkům, dokonce i těm akademicky staženým. Díky, Járo, za připomenutí!

Jiří Macků

Článek vyšel na webu krajskelisty.cz, publikováno se souhlasem autora.