Naposledy se na jeho jistě rozporuplné památce zviditelnila (protože politik se potřebuje zviditelňovat kdykoli na čemkoli na pokračování) jedna z nejambicióznějších postav domácí scény Alexandra Udženija. Nejdřív nabídla úvahu na téma jaké symboly bychom si měli vybírat, a končila dotazem, čí sochu zbouráme příště. Je na podobné uvažování ta pravá: ona si už totiž jednu svou sochu zbourala a jeden symbol do historie zašlapala.

Bylo to v téže době, kdy jsem s mistrem světa Augustinem Bubníkem spolupracoval s Městskou částí Praha 1 na vzniku pamětní desky čs. hokejovým mistrům světa a jejím umístění na budově bývalého hostince U Herclíků v Pštrossově ulici, v níž byli zatčeni hráči, jimž byla v březnu 1950 politickým zásahem znemožněna obhajoba světového prvenství v Londýně.

Vzdušnou čarou odsud nepříliš daleko na Mariánském náměstí v tu dobu na Magistrátu hl. města Prahy jako radní pro majetek úřadovala Alexandra Udženija, jež se pro změnu významnou měrou a natrvalo zasloužila o to, že se v ruinu během pár dní proměnil stadión, na němž mj. titíž v hospůdce zatčení hokejisté v roce 1947 vybojovali titul mistrů světa.

Stalo se koncem posledního květnového týdne roku 2011, kdy byl urychleně vydán patřičný demoliční výměr, načež již od soboty začala na slavném stánku čs. sportu řádit likvidační technika (shodou okolností v týchž hodinách, kdy bylo současně na poslední chvíli, a tedy záměrně pozdě, zasláno novinářům magistrátní vyjádření tvrdící, že důvodem demolice byl katastrofální stav dřevěné konstrukce). Během dvou dnů byla rozebrána celá střecha a následně se bagry pustily do tribun.