Naposledy se na jeho jistě rozporuplné památce zviditelnila (protože politik se potřebuje zviditelňovat kdykoli na čemkoli na pokračování) jedna z nejambicióznějších postav domácí scény Alexandra Udženija. Nejdřív nabídla úvahu na téma jaké symboly bychom si měli vybírat, a končila dotazem, čí sochu zbouráme příště. Je na podobné uvažování ta pravá: ona si už totiž jednu svou sochu zbourala a jeden symbol do historie zašlapala.

Bylo to v téže době, kdy jsem s mistrem světa Augustinem Bubníkem spolupracoval s Městskou částí Praha 1 na vzniku pamětní desky čs. hokejovým mistrům světa a jejím umístění na budově bývalého hostince U Herclíků v Pštrossově ulici, v níž byli zatčeni hráči, jimž byla v březnu 1950 politickým zásahem znemožněna obhajoba světového prvenství v Londýně.

Vzdušnou čarou odsud nepříliš daleko na Mariánském náměstí v tu dobu na Magistrátu hl. města Prahy jako radní pro majetek úřadovala Alexandra Udženija, jež se pro změnu významnou měrou a natrvalo zasloužila o to, že se v ruinu během pár dní proměnil stadión, na němž mj. titíž v hospůdce zatčení hokejisté v roce 1947 vybojovali titul mistrů světa.

Stalo se koncem posledního květnového týdne roku 2011, kdy byl urychleně vydán patřičný demoliční výměr, načež již od soboty začala na slavném stánku čs. sportu řádit likvidační technika (shodou okolností v týchž hodinách, kdy bylo současně na poslední chvíli, a tedy záměrně pozdě, zasláno novinářům magistrátní vyjádření tvrdící, že důvodem demolice byl katastrofální stav dřevěné konstrukce). Během dvou dnů byla rozebrána celá střecha a následně se bagry pustily do tribun.

Vzbudilo to tehdy velké rozhořčení, marně protestovali i památkáři. „Konstrukce stadionu představuje pozoruhodnou technickou památku, která je dokladem rané sportovní stavby meziválečného období,“ odpovědně prohlásili. „Jsem rozčarován, zklamán, pobouřen. Nikdy bych demolici stadionu na Štvanici nedovolil!“ zlobil se bývalý pražský primátor Pavel Bém, který na štvanické ledové ploše strávil podstatnou část mládí. Nejen sportovci byli šokováni. Sdružení Acta non verba se rozhodlo podat na zmíněnou pražskou radní trestní oznámení: „Podle zákona za památkově chráněnou budovu neodpovídá pronajímatel, ale její vlastník, tedy v tomto případě město. Radní pro majetek měla povinnost o kulturní památku pečovat.“

Navzdory pobouření a protestům však charismatický sportovní stánek, jenž sloužil i Pražanům 80 let, hostitel čtyř světových šampionátů v hokeji, mistrovství Evropy v ženské košíkové a dalších sportovních i kulturních akcí, zanikl. Stadión, jenž byl pro svou jedinečnou konstrukci a funkcionalistickou budovu kavárny v roce 2000 vyhlášen kulturní památkou, zřejmě překážel, polohlasem se hovořilo o budoucím hotelu. Jistě, nebyl v dobrém stavu (leč především vinou magistrátu reprezentovanou zmíněnou radní), určitě potřeboval generálku, nové tribuny i střechu. Jenže v době masového rozvoje dotací a tím i masové výstavby nejrůznějších dřevěných rozhleden či procházek korunami stromů pro něj zřejmě nebylo z evropských peněz ani jedno euro a z korun českých investorů ani na jedno prkno.

Zcela pomíjivou myšlenkou se ukázalo být v novém zamýšleném sportovním areálu alespoň zachování torza jižní tribuny, v němž chtěli památkáři umístit jakýsi pomníček českého hokeje. „Nechápu, jak to mohl někdo dopustit. Nemohu uvěřit. Bolí to,“ okomentovala konec oblíbeného stánku ikona československého hokeje Karel Gut.

Nuže dopustila to tenkrát nadále úřadující pražská zastupitelka Alexandra Udženija, která nyní tak aktuálně s pochopením hovoří o symbolech a jejich zachovávání pro budoucnost. Bylo by na tomto místě asi laciné přemítat nad tím, co vůbec vědí Srbové o hokeji a zda chápou, co naopak ten znamená pro Čechy. Každopádně jí v její roli všemocné radní pro majetek tenkrát alespoň špetka úcty k našemu slavnému národnímu sportu chyběla.

Plány na nápravu však přesto měla, a nemalé, do konce června 2011 hodlala předložit magistrátní radě návrhy jak dál naložit se zpustlým areálem, protože ledová plocha měla na Štvanici zůstat. „Je pro nás naprostou prioritou tam mít zimní stadión,“ zdůraznila sebevědomě.

Nuže podívejme se, jak její vidiny na osm let staré drti z milovaného zimáčku pokročily: žádná připomínka slávy čs. hokeje se nekoná, ani slibovaný nový moderní bazén místo zrušeného oblíbeného koupaliště, natož ten nesporný zimní stadión.

Ze štvanické ledové legendy nezůstal kámen na kameni. Zato vysmátá ambiciózní paní Udženija je tu stále i se svými naslibovanými naprostými prioritami a trvalými symboly. Neboť sliby se slibují, a blázni se radují.