Připomněl jsem si to v souvislosti s úmrtím slavného trenéra, protože to byl právě český hokej, jenž roky plnil zmíněné seznamy pěknou řádkou jmen. Jak těch pravých, tak i těch hned ve vedlejší rubrice krycích. Počínaje řadovými ligovými hráči (zvláště v případě RH Brno bohatě zastoupenými) přes reprezentanty a mistry světa (krycí jména Vova, Poděbradský, Hokejista, Bedřich, Čert), svazové funkcionáře (Metodik, Sekretář), mezinárodní rozhodčí (Redaktor)) až k reprezentačnímu lékaři (Jarda) a slavnému trenéru národního týmu (Ludvík). O partičce pro režim získaných spolupracujících sportovních novinářů v této souvislosti ani nemluvě: Franta, Váchal, Sportovec, Štěpán, Redaktor, Standa, Reportér, Bakovský, Čížek aj.

Profesně jsem se jako novinář v hokejovém prostředí pohyboval celé čtvrtstoletí. Snad všechny aktéry těch let jsem znal osobně, o mnohých i ze seznamů spolupracovníků leccos věděl, ale nic vysloveně špatného. Jak a proč se na nich octli jsem – s výjimkou jednoho televizního reportéra, jenž si krycí jméno Kohoutek časem, po podepsání vázacího aktu, vylepšil na přičinlivého agenta Masného, nepátral. Ti hoši z Rudé hvězdy se, jako zaměstnanci ministerstva vnitra, asi na ně dostali automaticky. Jiní jenom tak z ´prosté člověčí touhy´ reprezentovat na světovém ledu jako hráči, rozhodčí či trenéři, nebo sloužit hokeji v nejvyšších svazových funkcích či v zahraničním angažmá, přičemž samotný podpis nepovažovali za nic zlého. Přece nikomu neublíží, vždyť maximálně budou ´jenom´ informovat. A navíc v utajení.

I když se to na ně po zveřejnění Seznamů prozradilo, nikdy nikdo je v polistopadových časech nevláčel veřejně bahnem, nikdo je netituloval estébáky, udavači, práskači. Dnes už vesměs nežijí, ten poslední se oslavován odebral na hokejová nebesa v minulých dnech. Komu čest, tomu čest, tvrdí jedno úsloví. To další oblíbené (O mrtvých jen dobře) je ovšem falešné. I o mrtvých bychom totiž měli vždy mluvit pravdivě a objektivně.