Jenom jedna se v poslední době nepovedla, leč výběrem otázky dost podle předpokladu: ´Kdyby nastala situace ohrožení republiky, šli byste bránit republiku se zbraní v ruce?´ Zatímco Zeman s Babišem (ale stejně tak umělci, miliónoví chvilkaři, fotbaloví fanoušci a jiní) tradičně rozdělují společnost na dvě poloviny, této anketě se to podařilo ještě dokonaleji, přímo na třetiny: zhruba třicet procent by pozvedlo zbraň, druhých třicet by – obrazně řečeno – zalezlo do sklepa, a zbytek by se rozhodoval podle okolností.

Až do toho půjdeme, kdo nám ukáže, jakým směrem?

Ta nejednotnost je celkem logická, dokud nebude jasno, jaké ty okolnosti by mohly nastat a jakému nebezpečí a odkud by bylo třeba čelit. Bojovat jenom za naši zem, ohrožovanou zatím jenom nějakými dílčími pozemními invazemi neozbrojenců? Nebo ještě za někoho jiného, viz naše zakotvení v NATO? Po boku velmocí Německa a Francie, s nimiž nemáme ty nejlepší zkušenosti? A proti komu? Proti Rusku, které už v historii vyprovodilo Napoleona a vyhnalo Hitlera i z našich luhů a hájů? Proti USA (kdo může tušit, jak se vyvrbí politická situace v rámci Severoatlantického paktu?), které zásadním způsobem vstoupily na fronty obou světových válek?

A mělo by vůbec cenu vzpouzet se globálnímu konfliktu, protože jiný už nebude, s naší vylidněnou armádičkou, profíky narychlo domů povolanými ze zahraničních misí, několika zapůjčenými éry staženými z nebe nad Islandem a Pobaltím, snad již konečně zprovozněnými bojovými vozy pěchoty po destrukčním střetu s jednou škodovkou, s pozůstatky staré sovětské výzbroje, které se s odporem zbavujeme? A to vše ve chvílích, když nám nad hlavami budou křižovat rakety s nukleární náloží hrozící naprogramovaným mezipřistáním na některém česko-moravsko-slezském strategickém bodu? A my zbývající, se vzpomínkami na úspěšný zbrojařský průmysl, zalehneme na hranicích s pistolemi, snad jedinými zbraněmi, které ještě nemusíme nakupovat?

Lidová i umělá tvořivost již tradičně dokazuje, že nám odvaha nechybí: „My Češi jsme muzikanti, nás zná celý svět, kdo nám chce krást, co nám patří (naše rodiny, naše země, naše chrámy), zahrajem´ mu hned!“ Anebo: „My jsme ti Pražáci, vltavská krev, my Prahu nedáme (tak jako frantíci odevzdali Paříž) za celý svět!“ Šli bychom do toho (tedy alespoň těch 30 %, možná i o něco víc) odhodlaně přes spáleniště a krvavé řeky, letci by se znovu chlubili, že mají své ptáky (myšleno gripeny) z ocele, a znovu bychom vyvalili sudy až do Tipperary?

Buďme připraveni, oni na nás už jsou

Co ti váhající, a že je jich dost? („Bude vojna, bude, kdo tam na ni půjde?“) Necháme se západními válečnými jestřáby vmanipulovat do konfliktu s už tak na nás nabroušeným východním medvědem („Červený šátečku, kolem se toč, my táhnem na Rusy, nevíme proč.“) Anebo to hned na začátku vzdáme, to taky máme nacvičené („Šup sem, šup tam, s námi už to nevyhrajou, šup sem, šup tam, nám už je to fuk!“)

Když vysmívaní pionýři v oněch letech skládali slib „K budování a obraně vlasti buď připraven!“, lichotilo jim, že se přitom počítá i s nimi. Pro porovnání malé odbočení adresované těm, kteří dnes mají z tehdejšího dětského slibu gaudium: „Dali jsme najevo svou sílu a odhodlání. Tato síla se neztrácí, ale roste. Po celou dobu působí ve společnosti a pomalu proměňuje celou zemi. V pravý čas se viditelně projeví. Buďme připraveni,“ zakončil své vystoupení s následným příslibem (nebo snad vyhrůžkou?) nikoli pionýr v bělostně bílé košili, leč samozvaný lidový tribun v hnědém, kormidelník ve vlnách demokracie se zmítající bárky v posledních z miliónu chvilek své existence.

Ale vraťme se k připomenuté anketě s dost významným apelem a pátrejme po příčinách neochoty téměř třetiny ze vzorku respondentů. Leccos napoví rozhovor s jejich představitelem Petrem Fialou, lídrem rockové skupiny Mňága a Žďorp, jenž sice svou hudbou možná nabudí ucho rockera, ale kdyby došlo k ohrožení vlasti, zalezl by s kytarou do sklepa. Jeden z těch zbabělců, jichž se každoročně, obzvláště mezi hudebníky, vynořily desítky. Získat modrou knížku, jež osvobozovala od vojenské služby, za jakoukoli cenu, třeba udělat ze sebe dobrovolně kripla nebo blba. Protože, jak Fiala připomíná „Magorům se báli dát pušku do ruky“.

S absolventy cvokhausů raději nepočítat

Jak jste se octl za zdmi psychiatrické léčebny v Kroměříži? „Musel jsem tam jít, abych završil boj o takzvanou modrou knížku, která majitele zprošťovala povinnosti absolvovat dvouletou vojenskou komoušskou službu. Nechtěl jsem si ničit zdraví jiným způsobem jako například moji kamarádi, kteří vdechovali kakao, aby měli fleky na plicích, nebo se jinak poškozovali.“

Nebezpečí narukovat a případně se v uniformě postavit nějakému nebezpečí ohrožujícímu jeho vlast (jeho rodinu, jeho samotného…) odolával jako uznaný cvok z vlastního přičinění a možná i pod dohledem známých lékařů statečně: „Napsal jsem tam hromadu písniček, v šatně jsem měl baskytaru. Uvědomil jsem si, že mi zaplaťpánbůh nic není, že jsem jen pošuk, kterého štvou komunisti. Jo, jsem cvok, z pohledu většinové společnosti rozhodně, ale sám sebe považuju za normálního člověka, který se snaží pořádně naplnit svůj život.“

Jako je zrádná voda, tak zradím i já

Naplňuje ho svými nenormálnostmi beze zbytku, jak se nedávno pochlubil ve Všechnopárty. Sice už ani slovo o měsících ve cvokárně, zato vzpomínky na propařené víkendy a igelitky plné chlastu. Inu umělec… A co vlastně na základě své diagnózy a pod vlivem zbytkového alkoholu skládá? Co může vypadnout z člověka, úředně drženého pod kontrolou? Začtěme se třeba do poetického textu nejznámějšího songu Made in Valmez:

„Jako je sama skála / tak jsem sám i já / jako je prázdná duha / tak jsem prázdný i já / jako je zrádná voda / tak zradím i já / O půl třetí na náměstí ve Valašském Meziříčí / jdu co noha nohu mine a každej sám sobě jsme stínem / nic mi není přitom melu z posledního / těžko říct o tom něco konkrétního / stejná slova kolem stejný tváře / a každej sám sobě jsme lhářem.“

Nuže prozpěvovat tenhle defétistický trhák rád přenechám jiným. A vlastně jsem nakonec i klidný, že autor má už od komoušů modrou knížku. To při představě, jak by měl na hranicích s kvérem v ruce čelit nebezpečí, zatímco by si, mela z posledního, vlastenecky broukal „jako je prázdná duha, tak jsem prázdný i já, jako je zrádná voda, tak zradím i já…“

Jiří Macků

Článek vyšel na webu krajskelisty.cz, publikováno se souhlasem autora.