Vypadalo to na celkem logickou kariérní posloupnost: člověk se šlechtickými předky, rodinně spřízněný s  nositelem Nobelovy ceny, spisovatel a básník, zřejmě i král domácích textařů, ještě bůhví co ještě dalšího a zvláště mimořádně bohatý člověk (v roce 2016 přiznaný majetek ve výši 458 miliónů), osobnost z elitních pater společnosti, coby obecný antropolog (vědec zabývající se člověkem jako společenskou a kulturní bytostí) zamířil se svými ambicemi ještě výš, na domácího pána Pražského hradu, tedy odpovídající bytost nejvyššího společenského formátu. Konce snažení jsou známé, potvrzující platnost ještě známějšího lidového přísloví o neposedném ševci.

Obdivuji básníky, kteří dokážou napsat tak skvělý text, že ho člověk vnímá současně se skvělou muzikou. V jeho případě třeba Levandulová, S cizí ženou v cizím pokoji, Štěstí je krásná věc a mnohé další. Představuji si zadumaného autora, jak se trápí a hraje se slovíčky, brouse logiku či znělost veršů bílá-síla, známí-dámy, fintila-do týla, pleš-veš (což mně osobně příliš dohromady nejde…), oplatku-do zadku, zánik-Blaník, nelze-Helze, na spoušti-odpouští, klid-výt, jména-fena, dobroty-teploty, nevíře-talíře… To je přímo piplavá konstruktérská práce, ne jako bezproblémové chrlení slov, vět, řádků, odstavců, kapitol a titulů, jímž se nevyznačuje jenom Rosamunde Pichlerová, ale i mnozí bezproblémoví domácí romanopisci. Nad verši se holt musí chvíli přemýšlet.

Hůře to však již dopadne, když si i pečlivý textař svůj nikoli básnický leč nyní verbální projev alespoň sám se sebou předem neprokonzultuje, a tak nějak automaticky i tento považuje za dobrý, logický, ba snad až vtipný. Třeba jako když právě Michal Horáček na svém facebookovém profilu shrnul výsledek prezidentských voleb do přirovnání, které se věru nepodařilo, není logické a vtipné už vůbec ne:  

„Představme si obchod, kde jsou k určitému dni k mání dva nápoje: krabicové víno a destilovaná voda. Máte tři možnosti: vybrat si ten alkoholický sajrajt, nebo destilku, anebo si nekoupit ani jedno. A přesně to se ve volbách stalo: třetina lidí si ´koupila´ MZ, třetina JD, třetina nic. Proč převážila atraktivita MZ? Protože ve víně, jakkoli mizerném, je nějaká opojnost a nějaký příběh. I destilovaná voda ukojí žízeň a můžete milionkrát oprávněně argumentovat, že pro vás a pro ostatní je její konzumace zdravější, ale chuť a pach příběhu v ní –  programově – není ani gram. Miloš Zeman vyhrál dost možná proto, že krom lecjakých škodlivin v něm chuť je, a zápachu habaděj. Až nadejde další volba, musí to mít šmak. Tedy už žádnou destilovanou vodu. Jinak prohrajeme zas. A zas.“

Spojení alkoholický sajrajt a Miloš Zeman (MZ) osobně považuji za urážlivé, ale svobodě slova a projevu čest, nechť dál červené trenýrky nad našimi hlavami vlají. Nejsem znalcem vína jako mí spoluobčané z ranku nadobčanů Horáčků, Schwarzenbergů, Johnů či Vašutů, kteří na vychutnávání tohoto moku mají vědomosti, čas a peníze, ale že by v krabicích byl automaticky sajrajt plný zápachu jenom proto, že není stočený do flašky s elegantní vinětou a zašpuntovaný pravým korkem? Španělé prý tak expedují i víno poměrně slušné, které se jim jenom po zvláště úrodném roku nepodařilo dráze prodat, a nyní tedy pochopitelně určené již ne potomkům šlechty, bývalým ministrům či hereckým ´hvězdám´ z reklamních letáků. Prostě jako když si v Levných knihách za pár desetikorun pořídíte skvěle vypravenou publikaci původně několikasetkorunové ceny.

Navíc to neoriginální srovnání kulhá i odborně. Škoda, že ho Mgr. Michal Horáček Ph.D nekonzultoval s nějakým odborníkem, třeba prof. Ing. Jiřím Drahošem DrSc, dr. h. c. mult. Takhle musel chemika zastoupit sociolog prof. PhDr. Jan Keller, CSc., nositel medaile Za zásluhy za vědeckou činnost a poslanec Evropského parlamentu. A ten to pojal z gruntu a rozbalil bez ohledu na básníkovy zásluhy, znalosti chemie i pravidel správného pitného režimu:

„Obávám se, že Michal Horáček plete jablka s hruškami. Krabicové víno si lidé kupují, když potřebují surovinu na svařák, destilovanou vodu lijí do chladiče. Pít ze zdravotních důvodů destilovanou vodu je asi tak rozumné, jako lít do chladiče svařák. Pan Horáček asi neví, že konzumace destilované vody může být zdraví nebezpečná. Způsobuje poškození střevní výstelky, a jelikož neobsahuje žádné minerály ani ionty, má tendenci je stahovat z vnitřního prostředí organismu. Chce-li mít pan Horáček zdravotní testy aspoň tak dobré jako já, měl by urychleně přejít z pití destilky na svařák.“

Co k tomu dodat? Snad jenom několik citací z onoho zapomenutého článku v Reflexu pod titulem ´Michal Horáček se prezentuje jako Pan Dokonalý. To je více než podezřelé´. A autor Viliam Buchert rozvádí:

„Když minulý čtvrtek oznámil svoji kandidaturu na prezidenta, nikoho to nepřekvapilo. Při poslechu jeho slov a pohledu na něj mě ale zaskočila jedna věc – zdánlivá dokonalost ve všem, co říká a dělá. To je vždy podezřelé a tak jsem se (vlastně po jeho výzvách) několikrát vydal na jeho stránku a pečlivě vše prostudoval. Výsledek? Velké rozpaky. Horáček se totiž rovnou pasoval na žijícího světce. Mít tak ´dokonalého´ člověka na Pražském hradě by si snad Češi ani nezasloužili. Nikdo takový se tam v historii ještě nevyskytl. Být ženou, ihned se do Horáčka zamiluji. Úspěšný, bohatý, zdravý, chytrý, hodný, pěkně ustrojený a oblečený, všemu rozumí, na všechno zná odpověď. Pan Dokonalý. Být ale voličem, zbystřím. Je zjevné, že za skvěle vybudovanou fasádou musí existovat i obyčejné lidské slabiny. A ty se nakonec vždy objeví a projeví. Pak to bývá nepříjemné překvapení. Skutečně doporučuji každému Horáčkovu stránku k velmi podrobnému studiu. Budete se u toho stydět, že nejste tak skvělý, že se vám toho tolik v životě nepovedlo a že nemáte tak obrovské schopnosti lidem pomáhat a přinášet štěstí. Zde by se už dalo napsat amen a ukončit to. Jenže z čtení Horáčkových vizí někdy vznikají rozpaky a těžko se jim věří. Voličům ve svém programu naznačuje, že rozumí úplně všemu… V oddíle ´Přistěhovalectví a migrace´ potřebuje na vysvětlení téměř 1500 slov. Jenže nenajdete zde ani jedinou větu o tom, jak řešit problém radikálního islámu, který úzce souvisí s migrací a terorismem a který byl implantován i do Evropy. Nechce se snad našemu antropologovi jít s kůží na trh a vyjádřit se v tomto případě zcela jasně?“

Tolik slov a nic neříci! A přitom kolik desetitisíců občanů na ten měsíce se natahující seriál sebechvály skočilo! Nuže nalijme si čisté destilované vody, autor nelítostně pokračuje: „Nekonečná a po chvilce nudící hra se slovíčky (spíše jde ale o slovíčkaření), kterou v programu vidíme, nepatří do výbavy prezidenta. Nic takového tato země nepotřebuje. Je to typická prezentace salonní politiky, o které se dá donekonečna diskutovat v kavárně či při sklence vína, ale voliče moc neosloví. Michal Horáček si podle všeho neuvědomuje jednu zásadní věc, která ho může kvalifikovat na funkci prezidenta České republiky. Voliči mají raději lidi i s jejich chybami, než dokonalé roboty. Ti jsou jim podezřelí… Velkým problémem je i to, že panu Horáčkovi chybí ideový étos. Takoví lidé nejsou ani vpravo, ani vlevo, prezentují se tím, že jsou zde pro všechny a všem pomohou. Co skutečně chtějí, zůstává zastřeno. Je to dnes módní a dosahují se s tím úspěchy. Jinak se tomu říká i populismus. U Horáčka je ještě zahalen do rádoby intelektuálského oblečku. Přidat pár slov o milosrdenství a usebrání, a mohl by kandidovat společně s knězem Tomášem Halíkem.“ (Jen tak na okraj: není ´setkání´ kavárny, vína a kněze provokatéra v jediném odstavci jednoho článku skutečně příznačná a přitom docela humorná náhoda?)

Nevím, jak se pan Horáček antropologicky společensky projevuje, zatím jsem spíše zaregistroval jeho ojedinělé záchvaty vizionářské. Ne vždy vydařené, například když v poměrně nedávném rozhovoru pro web info.cz v červenci 2017 prohlásil: „Jsem přesvědčený, že Miloš Zeman nakonec z boje o prezidentský post odstoupí.“ To mnohem kurióznější protože naplněné tušení věcí vyjevil v době poněkud vzdálené, a ke všemu básnicky. Jako by měl už tehdy vidiny konání svého budoucího protivníka a posléze favorita na prezidentský stolec, docenta chuti a razance destilované vody Jiřího Drahoše, když v písni Stín stíhá stín veršoval:

„Je skoro půl šestý ráno / znovu nastává ta chvíle / kdy musím vstát / a začít hledat hřeben, boty, čaj a brýle. / Ty ovšem především, / neboť venku se zatím valem chýlí / k velkému seriálu. / Já očekávám další díly.“

V mlhavých představách se zřejmě rýsovala ta chvíle, velký seriál, další díly předvolebních besed, k čemuž jsou zapotřebí brýle, stačí dioptricky nulové, ty ovšem především… A následující nemilosrdné konce? Naznačil je pouhý jediný veršík v písni Srdce jako kníže Rohan: „Ať jsi přes den docent nebo tunelář, herold svatý pravdy nebo jinej lhář.“

Čím to smutné bilancování událostí kolem jednoho kandidáta jedné volby ukončit? Třeba právě závěrem patnáct měsíců starého článku v Reflexu:  „Možná bude Michal Horáček v lednu 2018 zvolen českým prezidentem. Možná se ta jeho strojená dokonalost někomu líbí. Možná někdo chce hlavu státu, která funguje jako robot. Jenže koho to pak bude zajímat? O čem si budeme povídat a psát?“

No dnes každopádně třeba o tom, že stále platí osvědčené přísloví Ševče, drž se svého kopyta (a zapomeň na koryta)! Tentokrát to naštěstí pro většinu společnosti nedopadlo, slabiny tajnosnubného intelektuálsky vystupujícího robotického mluvky bez šmaku Pana Dokonalého se včas projevily. A že se s takovými osobními předpoklady do příště nepolepší, na tohle si klidně vsadím. Prohraje zas, a zas, protože sází na špatného koně.

Jiří Macků