Vznikl spontánně na základě čerstvých dojmů z oněch už tak vzdálených totalitně vzrušujících dnů, otištění se však nedočkal – tehdy by neprošel a zanedlouho už přestal být aktuální. Od chvíle, kdy jsem přičinil tečku za poslední větou, totiž neuplynuly ani tři týdny, a svět se nám otočil vzhůru nohama. A od té doby uplynuly tři desetiletí…

V propadlišti dějin rázem zmizely ještě minulé dny, kdy jsme neměli odvahu mluvit, natož křičet, kdy jsme chtěli alespoň diskutovat, ale ti zatvrzelí na protivné straně byli nad námi ideově povzneseni a tím pádem hluší. Přesto právě ten říjnový den roku 1989 došlo k prvním vydařeným pokusům společenského dialogu, i když stále ještě nedokonalého a na nevysoké úrovni. Tak vznikly následující řádky. V hodinách, kdy jsme sice už něco tušili, ale ničím jsme si stále ještě nebyli jisti…
                            
Je zhruba půl čtvrté odpoledne na Václavském náměstí. Několik hodin poté, co zde ve vzorných zákrytech disciplinovaně nastoupili vojenští branci ke slavnostní přísaze a pouhých několik minut poté, co do stejných prostor neméně disciplinovaně naklusali jejich vrstevníci v bílých přilbách a s obřími obušky, aby si splnili čestnou povinnost v žoldu ministerstva též životního prostředí. Teď už je srdce velkoměsta znovu k usmutnění prázdné, znovu nepatří svým Pražanům, rozprchli se i valutoví turisté. Ukázněně nespokojený dav se přelil do okolních ulic, já s mnoha dalšími mířím na Staroměstské náměstí. Za Janem Husem zeptat se jak je to s tou pravdou, kterou je třeba hledat a také slyšet, učit se ji a milovat, taky ji pravit, držet ji a bránit až do smrti. Jak vést skutečně demokratický dialog. Jenže průchod z uzoučké Melantrichovy je zablokovaný, stačila na to ramena několika urostlých příslušníků. Od Rotta z Malého náměstí rovněž nelze, stojí tam napříč zátarasy a mladíci v uniformách. Synové tohoto národa s neskrývaným nezájmem hledící přes naše hlavy kamsi do jasné budoucnosti povyšování hodností i příjmů. Ani tady zřejmě k dialogu nedojde. Zato severní část náměstí je nečekaně přístupná jak z Kaprovy či Pařížské, tak i z Dlouhé. A právě tam je neuvěřitelná oáza klidu uprostřed rozbouřeného města. Lidé korzují křížem krážem přes pražský poledník, posedávají Husovi u nohou, fotografují děti, krmí holuby. Boží pohoda.

Tu od orloje zazní nikoli vyzvánění kostlivce, leč nesmělé skandování hloučku čítajícího sotva dvě desítky hlav. O tom co chceme, i o těch které nechceme. Reakce veškerá žádná, byť opodál blokují ústí Železné a Celetné další strážci pořádku a klidné cesty ke komunismu, kterou si nedáme narušovat. Naproti na začátku Pařížské zase číhá žlutobílá lada s ampliónem na střeše, záda ji kryjí dva plné autobusy s kladenskou poznávací značkou. Na boku nápis SONP, uvnitř šedomodré uniformy proti lidu nasazených lidových milicí.