Spojené státy vynaložily v posledních dvaceti letech ohromné sumy peněz, zřejmě již převyšující dva biliony dolarů, na likvidaci režimu Saddáma Husajna v Iráku a následně na stabilizaci vratkého nového režimu. Po skončení každé války, a irácký válečný konflikt nebyl výjimkou, si málokdo vzpomene, jaké byly příčiny konfliktu a jaké byly poválečné cíle. Tedy, proč Američané se svými blízkými spojenci vstoupili znovu, podruhé v krátké době do Iráku, aby definitivně zničili Saddáma. Vrcholní představitelé USA tehdy mj. hovořili o zbraních hromadného ničení, kterými Saddám údajně disponuje. Tyto informace amerických zpravodajských služeb se nicméně ukázaly po válce jako falešné.

Představitelé USA a Velké Británie před druhou válkou v Iráku fantazírovali také o tom, že nový režim v Iráku po zničení Saddáma bude demokracií západního typu. Ani to se příliš nepodařilo. Parlament a tedy i vláda a prezident vznikají v Iráku v zásadě na základě voleb, ale politická reprezentace je volena zejména podle konfesijního principu. Pokud dříve, tedy za Saddáma, byli vládnoucí silou v rámci strany Baas a státu převážně sunnité, dnes mají v rukou otěže vlády představitelé většinových šíitů. Současný irácký režim má žaludek ve Spojených státech a srdcem a hlavou je v Teheránu.

Největším hříchem Američany zcela plánovitě zabitého generála Kásima Sulejmáního ovšem nebyla jeho schopnost „pobíjet Američany“. Ale to, že byl mužem strategického uvažování, který kombinací účinných vojenských operací, podporou vhodných spojenců v regionu, disponujících vojenskou silou a za použití obratné diplomacie a finančních subsidií, dokázal téměř nemožné. USA jsou vlastně již vytlačeny z širokého pásu území (kromě Íránu se jedná o Irák, Sýrii a Libanon) od Perského zálivu až po Izrael a Středozemní moře.

Po likvidaci generála Sulejmáního irácký parlament požádal vládu, aby jednala o odchodu všech zahraničních vojenských jednotek ze země. Na prvním místě se pochopitelně jedná o Američany. Také pro Čechy, české vojáky v Iráku jejich výcviková mise v této zemi teď prakticky končí. Samozřejmě, že Američané "to" nenechají „jen tak“. Budou se snažit o to, prolongovat svůj pobyt v Iráku. Jak to kdysi řekl Robespierre o francouzských revolučních armádách: "Národy nemilují ozbrojené misionáře". Převažující veřejné mínění v Iráku je nyní takové, že žádná vládní garnitura (ostatně dnes velmi oslabená dlouhodobými protivládními demonstracemi) nemůže z požadavku odchodu Američanů ze země slevit. Prostě Západ sám sebe, díky Trumpově nesmyslné akci, vytlačil z Iráku. To je tedy malé vysvětlení k nadpisu tohoto článku.

Kromě toho, se zabitím v Íránu nesmírně populárního generála (v průzkumech veřejného mínění jej pozitivně vnímalo přes 80% Íránců), se podařilo Trumpovi připoutat široké vrstvy íránského obyvatelstva znovu k režimu ajatolláhů. A to v situaci, kdy režim ajatolláhů musel čelit rozsáhlým protivládním demonstracím.

Íránci jsou ve složité situaci. Jsou neporovnatelně vojensky slabší nežli Spojené státy. Nezbude jim tedy nic jiného nežli spolknout tuto urážku své národní hrdosti. Pokud budou chytří, a je potřeba si připomenout, že se mohou ve svém uvažování opřít o zhruba tři tisíce let své politické tradice a sofistikovaného politického myšlení, budou pokračovat v Sulejmáního strategii. Tedy v postupném oslabování pozic Spojených států v regionu. Tento proces je zdá se, nezadržitelný. Američané by museli věci řešit pružně a spíše diplomatickou cestou a toho nejsou zjevně schopni.

Vrcholem všeho je ovšem dnešní Trumpova hrozba Iráku, že pokud bude trvat na odchodu Američanů z Iráku, budou vůči němu následovat tvrdé hospodářské sankce, včetně požadavku na úhradu nákladů vynaložených před lety na zřízení americké vojenské základny v Iráku.

Trumpova politika má ještě jeden důsledek. Myslím, že politika silného klacku používaného vladou v zahraničí, může určité části americké veřejnosti imponovat. Jak to ale kdysi řekl král diplomatů, kníže Talleyrand: „Bylo to horší než zločin, byl to omyl“. Trump se dopustil omylu a jeho političtí soupeři uvnitř Spojených států se budou snažit tuto chybu nepochybně využít.

Také růst cen surovin na komoditních burzách, včetně cen ropy, není zrovna něčím, co by vzbuzovalo nadšení Američanů. Pokud začne padat významnějším způsobem a dlouhodoběji americký akciový trh, tak už se to dotýká desítek milionů Američanů, kteří v akciích mají uloženy své peníze. Pokud prodělají na svých akciích, budou to přičítat nejspíš Trumpovi. A to se může týkat necelý rok před prezidentskou volbou desítek milionů Američanů...

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele