S ohledem na skóre hlasování, kdy vláda utrpěla porážku rozdílem 234 hlasů, z čehož 118 tvořili poslanci Mayové vlastní vládní konzervativní strany, můžeme mluvit o zdrcující či ponižující porážce. Pokud mně paměť sahá, nevzpomínám si, že bych při četbě britských dějin od nejrůznějších autorů kdy četl o srovnatelně velké porážce vlády.

Řekněme si otevřeně, že britská vláda poté, co někdejší konzervativní premiér Cameron v duchu svého lehkomyslného předvolebního slibu uspořádal všelidové hlasování o setrvání V. Británie v EU, neměla po ruce právě dobrá řešení. Britští konzervativci z logiky věci musli splnit referendem vzniklý závazek. Labouristé manévrovali již před referendem, protože významná část strany, tedy významná menšina, včetně samotného J. Corbyna, sdílela radost z rozhodnutí britských voličů. Všechny možné scénáře po Brexitu, byly ovšem špatné, protože ještě dále rozdělovaly už tak rozdělenou britskou veřejnost.

Jaké má možnosti Británie nyní? Zřejmě ještě dnes proběhne hlasování v Dolní sněmovně o nedůvěře vládě T. Mayové, vyvolané labouristy. Pokud vláda padne, otevře se cesta k mimořádným parlamentním volbám. Ale mimořádné volby lidi a už vůbec ne politiky, nespojí. Británie by se ponořila na pár měsíců do úplného chaosu. Vládě v demisi by pak nezbylo nic jiného, než požádat o prodloužení termínu odchodu Británie z EU. A to nejméně o půl roku, rozumnější by bylo o rok.

Pokud vláda při hlasování o nedůvěře nepadne, což bych skoro očekával jako sebezáchovný akt vládních a unionistických (severoirští poslanci podporující menšinovou vládu) poslanců, bude strašlivě politicky oslabena. Představa, že s ní bude někdo v Bruselu znovu vážně projednávat novou dohodu o vystoupení s jinými parametry, není příčetná. Žádný z představitelů EU přece nebude věnovat energii a čas dojednávání dohody s vládou, která nemá pevnou podporu ve sněmovně. Prostě taková vláda bude představovat provizorium, které se dřív nebo později zhroutí.

Pokud vláda padne a budou vypsány mimořádné parlamentní volby, bude jistě předmětem diskuse ve volební kampani i to, jaký typ Brexitu vlastně Británie chce (v tuto chvíli to není vůbec jasné) a zda zde není silná, tedy většinová podpora veřejnosti pro opakování referenda. Zejména labouristé by s takovým řešením situace před voliče mohli předstoupit. Ale soudě podle toho, jak zatím vnímám politiku J. Corbyna, neučiní tak.

Prostě obě velké britské strany jsou rozdělené a bude dlouhou dobu trvat než se „scelí“. Osobně se domnívám, že významná část britské veřejnosti právem či neprávem obviňuje z řady vnitřních problémů, které Británie má, Brusel. A samozřejmě pro průměrně kvalifikované populisty není složité hrát zejména s kartou, kolik peněz vlastně stojí Británii členství v EU a na co všechno by tyto peníze mohly být uvnitř Británie použity. A těch problémů, které Británie interně má, ve svém zdravotnictví, v sociálních službách, ve školství atd. jen zesilují argumentaci stoupenců odchodu.

Významná část britské veřejnosti zažívá zřejmě srovnatelnou frustraci s většinou francouzské veřejnosti, která vyústila v hnutí žlutých vest. A důvodem pro tuto frustraci je zejména, podle mého názoru, zvyšující se nerovnost ve společnostech obou těchto zemích – ve Francii i v Británii. Nejde jen o individuální nerovnost občanů plynoucí z jejich rozdílných sociálních postavení, vzdělání či schopností. Jde také o to, že vlády obou zemí (a také dalších západoevropských zemí) nedostatečně řeší redistribuci bohatství v rámci svých zemí. Prostě výstavný Londýn je něco jiného než většina anglického venkova, například v severní Anglii či ve Walesu.

Západ a jeho dvě z klíčových pěti zemí, Británie a Francie, jsou ve vážné politické krizi. Spojené státy mají dost velkou šanci se do politické krize dovést samotné. Řada rozhodnutí a úvah současného amerického prezidenta je až pozoruhodně nekompetentních. A je otázka, zda dojde k opravdu závažným změnám v přístupu Spojených států k jejich spojencům, jak to Trump i někteří čelní představitelé jeho administrativy naznačují.

Čtvrtá z klíčových zemí Západu, Německo, naštěstí zatím nesignalizuje politickou krizi, byť latentně v důsledku oslabování pozice obou velkých vládních stran (CDU a SPD) ve veřejnosti tento problém tady existuje. Německo však, bohužel, přichází s prvními známkami ekonomické stagnace, alespoň taková jsou zatímní čísla potvrzující tento jev ve čtvrtém čtvrtletí minulého roku. Pátá hlavní země Západu, Japonsko, třetí nejvýznamnější ekonomika světa, je jediné ze zemí Západu bez příznaků krizových problémů. Ale na fanfáry to zrovna není.

Čím dříve se Britům podaří dostat se ze současné krize, tím lépe.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.