Dosluhující prezident USA Trump udělal vše pro to, aby vrátil v posledních čtyřech letech kolo dějin zpět. V řadě směrů také chyboval a vyloučil tak v zásadě Spojené státy z řady významných globálních organizací. Není to jen WHO, ale třeba také Klimatická dohoda uzavřená v Paříži, z níž Spojené státy za Trumpova prezidentství vystoupily. Stalo se tak jen k malé radosti Francouzů, Němců, vlastně celého „zbytku“ západního světa. Zdůvodnění, že tato dohoda poškozuje americký průmysl, a hospodářství obecně, není zdůvodněním, které by ostatní západní státy přijaly. Mají konec konců stejné problémy. Zdravé a funkční životní prostředí něco stojí.

Před pár dny ohlásily země nacházející se na březích Tichého oceánu po deseti letech trpělivého a tichého vyjednávání, uzavření Regionálního komplexního ekonomického partnerství (RCEP). Tento smluvní dokument v Hanoji před pár dny (15. 11. 2020) podepsalo patnáct signatářů.

Pokud Američané za Baracka Obamy měli zájem a v podstatě organizovali tzv. Transpacifické sdružení, měl tento záměr do značné míry geopolitický rozměr. Do čela USA však po volbách v roce 2016 přišel Donald Trump a ten vlastně jako jeden z prvních kroků, které udělal v prezidentském úřadu, bylo roztrhání  tehdy rozpracované dohody v rámci Tichomoří.

Už téměř před čtyřmi lety jsem ve svém článku upozorňoval, že Spojené státy nepochopitelně vyklízejí prostor v Pacifiku, který s jistotou obsadí někdo jiný. Přitom si nemyslím, že tahounem jednání o Transpacifické obchodní dohodě byli právě Číňané, kteří dnes, ať se  to komu líbí či nikoliv, soutěží s USA o pozici největší světové hospodářské velmoci. Pokud s Číňany hovoříte v soukromí, mám tím na mysli střední a vyšší kádry státního aparátu, rádi zmiňují, že jsou vlastně rozvojovou zemí. A tak tahouny při uzavření dohody byly země Myanmar, Singapur, Thajsko, Vietnam, Malajsie, Brunej, Laos, Filipíny, Kambodža a Indonésie. Tyto země nejsou ve svém souhrnu ekonomicky žádnými nazdárky. Dohromady tvoří tzv. Sdružení národů jihovýchodní Asie (ASEAN). Jsou  zeměmi s velkým ekonomickým potenciálem a také státy vyvážejícími konkurenceschopné levné zboží. Jako celek představují, i když jejich ekonomické síly jsou rozdílné, pátou největší ekonomiku světa.

Čínská lidová republika pochopitelně využila vakua, které vzniklo tím, že Spojené státy před čtyřmi lety poněkud neuváženě vyklidily pozice v Tichomoří.

Čína však pracuje i v rámci jiného projektu, který je největší současnou ekonomickou aktivitou světa. Jedná se o projekt Pásu a stezky.

Když jsem před lety tento termín slyšel na své cestě do Číny po řadě let poprvé, domníval jsem se, že to je a bude do značné míry jen propagandistický záměr. Když jsem před necelými dvěma lety byl v Pekingu na 2. světovém ekonomickém fóru, jehož se účastnilo několik desítek hlav států, prakticky ze všech kontinentů, vč. českého prezidenta, byl jsem velmi překvapen. Stupeň realizace projektů, do nichž Číňané dávají velké peníze, jako de facto svou rozvojovou pomoc desítkám zemí, je v plném proudu. Namátkou vyberu např. výstavby železničních a silničních koridorů v zemích Střední Asie anebo dálniční spojení Číny s Pákistánem až do přístavu na březích Indického oceánu. A mohl bych pokračovat. Budování kvalitní infrastruktury v těchto zemích dostane vzájemný obchod mezi Čínou a těmito zeměmi do úplně jiných čísel nežli dosud.

A pokud jde o Čínu, pak lze očekávat, že se do boomu v této zemi mnohem více zapojí čínské provincie v centru a na západě Říše středu. Propojení dopravní infrastruktury umožní tyto provincie integrovat větší měrou do světového obchodu a povede to k jejich rychlému rozvoji. A samozřejmě stejnou měrou to pomůže také zemím (a nejen jim), které jsou nejbližší na cestě po pevnině směrem do Evropy a na Střední východ či do oblasti Perského zálivu.

Na uvedeném summitu v Pekingu před rokem a půl jsem se celkem náhodou sešel také se zástupkyní guvernéra amerického státu Kalifornie. Paní viceguvernérka mě informovala, že se v červnu uskuteční ekonomické fórum mezi Čínou a tímto významným americkým státem o možnostech prohloubení ekonomické spolupráce. Kalifornie je sama o sobě obří ekonomikou. Ale samozřejmě je jen výsečí Spojených států. Jinak řečeno, na pacifickém obchodu mají státy USA na pobřeží Tichého oceánu pochopitelně větší zájem než ty na východním pobřeží USA.

Čína v roce 2019 měla včetně Hongkongu vývoz zhruba v rozsahu 3 000 mld. dolarů (Hongkong samotný se podílel na tomto čísle zhruba šestinou).

Na druhém místě světových exportérů se objevují Spojené státy s objemem 1645 mld. dolarů. A na třetím místě je silná exportní ekonomika německá, s ročním vývozem dosahujícím téměř 1500 mld. dolarů. Na vývozu Německa se pochopitelně podílejí subdodávkami ve významné výši také české firmy. Mimochodem, v první desítce největších světových exportérů je na čtvrtém místě Nizozemsko s 721 mld. dolarů. Na pátém místě Japonsko (705 mld. dolarů). Na místě šestém Francie (555 mld. dolarů). Sedmá je Jižní Korea s 542 mld. dolarů. Na osmém místě Koreji šlape na záda Itálie s 541 mld. dolarů. Deváté místo obsadil zmíněný Hongkong s 535 mld. dolarů. Na desátém místě, pro mě překvapivě, Mexiko s 472 mld. dolarů.

Poučení pro nového prezidenta USA by mělo být, že pokud USA vyklidí kdekoliv ve světě prostor, bude to znamenat, že do něj vnikne někdo jiný. Nemusí to být vždy a nutně Čína, protože tu více než nějaká velmocenská expanze zajímá rozvoj a expanze ekonomická.

Čína nyní vlastně otevírá svou ekonomiku, která roste i v čase druhé vlny pandemie ve světě a je tedy připravena se vypořádat s konkurencí levného zahraničního zboží, které bude bezcelně proudit na její trh.

Mezi patnácti zeměmi, které ustavily RCEP, jsou také dlouhodobí spojenci USA a zemí EU. Na prvním místě Japonsko, dále Austrálie a Nový Zéland a Jižní Korea.

Indie zatím zůstává mimo tyto dohody v asijsko-tichomořském regionu, který zatím zahrnuje dvě miliardy lidí a produkuje zhruba třetinu světového HDP.  S Indií však může spolecne toto sdružení představovat téměř polovinu světové populace a hodně přes dvě pětiny světového HDP. Indie se podle svých vyjádření obává levného čínského zboží na svém trhu. Nicméně, dříve nebo později, až odezní určité napětí ve vztazích mezi oběma státy, se Indie může připojit.

Zhruba před čtrnácti dny se uskutečnil také summit nejvyšších představitelů poněkud jiného ekonomického bloku – BRICKS, který zahrnuje Brazílii, Rusko, Indii, Čínu a Jižní Afriku. I když jsou mezi některými těmito zeměmi jisté rozpory (Čína vs. Indie), představují už dnes významný faktor ve světové ekonomice a v politice. Toto sdružení pěti zemí zahrnuje více než tři miliardy obyvatel. Myslím, že i přičiněním Trumpovy nevypočitatelné politiky se podařilo to, co by se asi tak úplně jednoduše samo o sobě nebylo stalo. Již před americkými prezidentskými volbami ohlásily Rusko a trochu zdrženlivěji i Čína počátek strategické spolupráce ve vojenské a tedy i politické oblasti v příštích letech. Čína má zřejmě pocit, že není chráněna dostatečným raketovým štítem, který by odstrašil eventuálního protivníka a jenž by pokrýval a chránil zejména nejlidnatější části Číny, tj. její východní pobřeží. Tedy oblast s obrovskými městskými aglomeracemi (Peking s 30 mil. obyvatel, Šanghaj rovněž s 30 mil. obyvatel atd.)

Rusové takovéto zbraně mají, takže potenciál obou armád, tedy ruské a čínské, je v zásadě kompatibilní.

Nový americký prezident a lídři Západu budou muset i tato fakta o novém blízkém spojenectví Číny a Ruska brát vážně. I to může změnit tvářnost světa.

Jiří Paroubek

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.