M. Topolánek se však evidentně ještě dnes dojímá nad nespravedlností osudu a údajnými „podrazy“ nejrůznějších osob, které vedly k pádu jeho vlády. A tak nezbývá než mu trochu osvěžit paměť. Nepůjdu do žádných velkých detailů, to myslím nemá velký smysl.

Topolánkova vláda vznikla v lednu 2007, jako vláda s nejnižší možnou legitimitou, kterou předtím i potom české vlády měly. Za podivných okolností jí podpořili dva, na kandidátkách sociální demokracie zvolení poslanci Melčák a Pohanka, kteří přeběhnutím do tábora pravice narušili poměr hlasů ve sněmovně tak, jak vyplynul ze sněmovních voleb v červnu 2006. Ten poměr hlasů původně byl 100 na 100 mandátů levice a pravice. Rád bych také připomněl, že postupem času došlo v roce 2008 k akvizicím dvou dalších poslanců sociální demokracie, Snítilého a Wolfa, do tábora pravice. Kdyby to nebylo tak vážné, bylo by to až komické.

Vždy, když Topolánkova koalice neměla hlasy, tak se objevil nějaký nový přeběhlík, který hlasoval ve prospěch Topolánkovy vlády. V závěru roku 2008 však došlo k jisté změně. Poslanec Pohanka se rozhodl ukončit své angažmá ve sněmovně a odejít do politického důchodu a na jeho místo ve sněmovně nastoupil náhradník z kandidátní listiny ČSSD. A v tom okamžiku již koaliční vláda Topolánka, Schwarzenberga a Bursíka neměla ve sněmovně většinu. Proti ní byly dvě dříve zelené poslankyně a dva bývalí poslanci ODS. A v této situaci vláda, a zejména premiér Topolánek, neměla snahu se domluvit se sociální demokracií na ničem. Prostě vstoupila do roku 2009 jako menšinová vláda a přitom se chovala, jako kdyby měla velkou parlamentní většinu. To by se samozřejmě dalo tolerovat, třeba i půl roku, tedy po celé české předsednictví.

Přišla však chvíle, kdy bylo potřeba řešit velký morální problém. Hlavní rádce M. Topolánka Marek Dalík nutil redaktora ČT Ostrava, aby nebyla odvysílána reportáž veřejnoprávní televize kompromitující vládu. V každé jiné zemi západní Evropy na západ či na jih od našich hranic by po takovém excesu premiér vlády okamžitě odstoupil. U nás to vedlo k hlasování o nedůvěře, které vláda prohrála. Podle M. Topolánka jsem prý neměl plán B, i to je lež. Plán B existoval a pohyboval se v rámci ústavních zvyklostí. Protože ani jedna z velkých stran nebyla schopna ustavit většinovou vládu, bylo možné se dohodnout – a k této dohodě také za pár týdnů po pádu vlády došlo - na předčasném ukončení volebního období a vypsání parlamentních voleb. Tedy přesněji předčasných parlamentních voleb.